Sestry Pierce [Upíří deníky]

4. Kapitola - Nový začátek

Vzala jsem láhev bourbonu a napila se. "Uuu ty piješ?" "Potřebuju začít znova, trochu se odvázat." Stoupla jsem si před něj. "Tak se odvaž se mnou." "Proč ne." Políbila jsem ho. Pustili jsme si rádio, tancovali, pili, užívali si. To jsme potřebovala. Přišel Stefan a vzal mi láhev z ruky. "Je to patnáct." "Stefanee. Je mi patnáct už přes čtyři sta let." "Ale na venek jsi pořád stejná." "Nekaž jí to. Potřebuje to. Chodila s původním upírem, sestra ji zahazovala, chce začít znova." "Vážně?" "Jo. Je na tom něco špatnýho?" Řekla jsem a vytrhla mu láhev z ruky. Šla jsem do pokoje.

Otevřela jsem skříň. "Chce to něco nového." Řekla jsem, vzala si tašku a peníze a šla jsem ven. "Kam jdeš?" "Něco si koupit." Řekla jsem Damonovi a Políbila ho. Vešla jsem do obchodu s oblečením. Chce to něco nového, ale zároveň nechci vypadat moc ujetě. Zkusila jsme si různé věci. Připadám si jako puberťačka, co nakupuje. To vlastně jsem, teda moje tělo je. Něco jsem vybrala a odešla.

Oblečení co si koupila:

Přišla jsem domů. "Uděláš mi přehlídku?" Řekl Damon, když jsem v do dveří. "Jasně, proč ne." Řekla jsme a šla do pokoje. Damonovi jsem se ukázala ve všem. Poslední jsme mu předvedla sukni a croptop na ramena. Seděl na gauči. Chytl mě za ruku a stáhl mě na sebe. Políbil mě. Ruce měl na nich stehnech. "Jsi sexy." Řekl. "Díky. Ty taky nejsi špatný." Řekla jsme a znova ho políbila.

Ráno nás čekal další den školy. Chodit na střední a být v prváku je divné, to že vypadám na patnáct let, ale je mi mnohem více, je to divné. Já vím, že jsem upírem už moc dlouho, ale stále si na to nemohu zvyknout. Ale už je to přes 400 let, co jsem vlastně mrtvá. Co má rodina zemřela, co se má sestra změnila. Šla jsem vedle Stefana. "Víš Stefane, před proměnou, jsme byli se sestrou jiné, já byla citlivá a sestra byla hodně sebevědomá, to já ne. Po proměně, se ve mě zvýšila citlivost, bolest je krutá, smutek se mění v zoufalství, vztek se mění v zuřivost a strach v ještě větší." "Tak to je u všech upírů." "To ano, ale u mě se to ztrojnásobilo, když jsme šťastná je to skvělé, ale ten opak, je bolestivý. Katherine byla sebevědomá, po proměně se to změnilo v zášť a sobectví." "Ano, to vím.". "Je to těžké, být citliví upír." "Chápu tě."

Vešli jsme do školy. "Hale, nechceš se přidat k roztleskávačkám?" "Já ti nevím Eleno." "No tak, Stefan mi řekl o tvé minulostí, měla by jsi se soustředit na jiné myšlenky." Chvilku jsme mlčela. "Tak dobře." "Skvělé! Tak po škole na hřišti." "Dobře."

Po škole jsem se zdržela u skříňky. Okolo mě se poflakovali třeťáci. Jako prvačka, jsem pro ně byla snadným terčem, ale jako upírka, byli oni snadným terčem pro mě. Ale přísahala jsem si, že svou sílu potlačím a upírství používat nebudu. Jen když jsem ve škole. "Hale kočko, nechceš jít s námi?" "Neboj mi nekoušeme." "Hmmm, ne díky, nechci." Řekla jsem zabouchla skříňku a šla směrem na hřiště. Oni mi, ale vlezli do cesty a začali mě osahávat. "Nechte mě být!" Snažila jsem se utéct, ale když nesmím použít svou sílu je to těžké. "Hale! Slyšeli jste ji!" Řekl Stefan. Kluci odešli. "V pohodě?" "Jo díky, já zvládla bych to sama, ale přísahala jsem si, že nebudu používat upírství po dobu, když budu ve škole." "Chápu." "Jo tak já půjdu, mám trénink a nechtěla bych poprvé přijít pozdě." "Dobře, tak se pak uvidíme." "Jasně " usmála jsem se a vydala na hřiště.

"Konečně, už jsi tady, tohle je Caroline a tohle Bonnie." "Ahoj." Řekli. "Ahoj." "Elena nám řekla o tvém původu." "Jo, já, nerada o něm mluvím." "Tak nám pojď ukázat co v tobě je." "Dobře." Řekla jsem, všimla jsem si, že Stefan stojí u laviček a kouká na nás. Rozeběhla jsem se a udělala přemet, hvězdu a salto. "Páni! To bylo skvělý." "Děkuju." Řekla jsem a usmála se.

Elena šla domů se Stefanem, šla jsem s nimi. Ale spíš jsem se stranila. Myslela jsem na Katherine. Nevím proč. Na to jaká ke mě byla. Jak mě zahazovala. Stefan mě vytrhl z mých myšlenek. "Děje se něco?" "Ne, jen jsem ponořila do svých myšlenek." "Na tom tréninku jsi byla fakt dobrá." "Díky." Řekla jsem, usmála se. Ale úsměv se rychle vytratil. Nevím co se mnou je. Cítím smutek, strach. Nevím proč.

Šla jsem rovnou do pokoje. Nevím co se mnou je. Už dva dny jsem neměla krev. Oslabuje mě to. "Ahoj." "Ahoj." Do pokoje přišel Damon. "Jsi v pohodě?" "Jo, jasně." Řekla jsem a chtěla odejít z pokoje. Damon mě chytl za ruku a podíval se na mě. "Kdy jsi měl naposledy krev?" "Před dvěma dny." "Vážně?! Potřebuješ ji každý den." "Já vím. Teď si pro jednu jdu jo?" Řekla jsem a šla do sklepa pro konzervu s krví. Damon má o mě starosti. Cítím to. Chápu ho. Kdyby se choval jako já teď, taky bych měla strach a starost.