Havran

30 2 1
                                    

1

U stromu seděl opřený štíhlý muž s kudrnatými vlasy barvy slámy dlouhými na ramena a ostrými rysy v obličeji. Měl na sobě černou prošívanici, u pasu měl toulec s šípy s velkými černými pery. Boty a rukavice též barvy, kožené a vysoké. Celkový dojem kazily jen nohavice, sice byly také z tmavé prošívané látky, zpevněné na kolenou, ovšem zvětšovala se na nich rudá skvrna krve z jejíž středu čněla střenka dýky.

Kolem na cestě byli čtyři mrtví. Dva šípem, dva mečem.

Věděl, že už ztratil hodně krve, rozpáral nožem nohavici. Sáhl do váčku u pasu a zasypal ránu směsí bylin, drogy začaly rychle působit. Sáhl do tašvice na pásku a vytáhl píšťalku. Písknul dlouze, krátce, dlouze. Zanedlouho se na cestě ozval rytmický dusot kopyt, který postupně zesiloval.

Když kůň vyšel zpoza vozu, bylo vidět, že ho vede štíhlá žena v oranžové lněné sukni, s krátkými světle hnědými vlasy. Kůň byl černý jako noc s velkou jizvou, která byla téměř kolmo k ose šíje a několika menšími na zbytku těla. Za koněm bylo zapřaženo lehátko.

„Už jsem skoro chtěl jít sám." utrousil.

„Nebráním ti, já se svezu." řekla měříc si ho tmavýma očima.

Žena koně otočila na cestě a přišla k muži, pomohla mu vstát a dojít k lehátku. Podivilo ji, že se na něj rovnou nesvalil, ale snažil se pomalu dřepnout pomocí zdravé nohy. Žena se k němu sklonila a prohlédla si dýku v jeho noze. Koukla mu do očí a zakroutila hlavou. Nevytáhla ji, jen upevnila dlouhým pruhem látky, aby se dýka nemohla hýbat, poté přešla ke stromu, kde sebrala meč s černým jílcem. Zbraň byla skvěle vyvážena, dala ji do pouzdra zavěšeného na koňské pleci vedle krátkého dvakrát prohnutého luku, který vzala už po cestě.

„Ještě dýku." Řekl tlumeně „Je ve škarpě."

Skutečně tam byla. Pod žebry páté mrtvoly byla stejného stylu, jako meč. Když ji Jena vytáhla, zjistila, že je i stejně skvělá, tušila to.

Kůň se i s lehátkem rozjel. Muži se mlžilo se mu před očima, poslední, co viděl, byly čerstvě se zelenající se koruny stromů nad cestou, pupeny kvetly, bylo jaro. Dojem kazili jen havrani, jež se na ně začali pomalu usazovat a snášet na cestu, měl pocit, že jsou to staří známí.

Pohlazení po tváři. Otevřel oči. Stála nad ním mladá dívka s hnědými vlnami kadeří zbarvených do zrzava, dlouhými až k pasu. Dala mu hubičku na tvář.

„Vstávej, ospalo." řekla medovým hlasem a přešla k oknu.

Usmál se na ni. Nechtělo se mu z postele. Díval se, jak jde k oknu, nestihla to. Rozplynula se v mlze.

Hluk, nepředstavitelný, děsivý. Zuřila bitva. Svíral píku, křečovitě. Z dálky ne ně jela lehká jízda. Pohlédl do leva. Byl tam Makuš, jeho přítel.

„K SOBĚ!!!"

Rozkaz byl jasný.

Semkli se. Rameno na rameno.

Koně se blížili.

Zapřeli píky.

Jezdci nezastavovali.

Měl sucho v puse, rukavice nasáklé potem.

„BIJ!! ZABIJ!!" ozval se známý pokřik.

„ BIJ!!" zařval. „ZABIJ!!" řvali všichni.

You've reached the end of published parts.

⏰ Last updated: Sep 02, 2022 ⏰

Add this story to your Library to get notified about new parts!

HavranWhere stories live. Discover now