Touhy našich srdcí

Prolog

,,Smrt je jen začátek, ale až druhé kapitoly." (William Shakespeare)

Ticho ulice protrhl chvilkový obrovský výkřik. Hned na to se muž skácel k zemi, neb nevydržel bolest sužující celé jeho tělo. Snažil se znovu popadnout dech, ale žár sžíral jeho plíce a on jen po dechu lapal. Věděl, že jednou zemře, ale netušil, že tak brzy. V hlavě se omlouval za všechny své hříchy, které během svého zatraceného života napáchal a loučil se s těmi, kteří jeho lásku již neopětují. Smrt se mu přímo leskla v slzách bolesti a vzteku, které mu stékaly po tvářích. 

Stoupenec temného pána se ke svému potěšení usmíval, avšak úsměv ztvárněn zrůdou jako je on nikdy nemůže být skutečně radostný, či upřímný. Zrůdou stává už jen proto, že sebou nechává umírat lidskou bytost vlastní vinou, přijde mu to tak správné a ještě se umívá. 

,,Nech ho Macnaire, už není místo, kam bychom ho poté uklidili." 

Na scéně se objevil vysoký muž s pár jizvami na bradě, s neupravenými hnědými vlasy, nesoucí jméno Augustus Rookwood a v závěsu za ním blonďák s rukama zastrčenýma v kapsách svého kabátu. Na tváři se mu vyjímal znuděný výraz. 

Zmiňovaný sklonil hůlku a nechal umírajícího bezvládně ležet na zemi, aby se na své společníky podíval s zaměřovaným úšklebkem na syna Luciuse Malfoye. 

,,Že to říkáš zrovna ty, Rookwoode. Co tady dělá to štěně?" odsekl a přistoupil k nim blíž. 

Blonďák se nezapomněl taktéž ušklíbnout oslovení, které bylo mířené na něj. Poté vypl a nevnímal jejich rozhovor. Nezajímalo ho to. Ostatně by se radši vrátil do jejich sídla do svého pokoje a třeba do smrti z něj nevylezl. Sobotní odpoledne strávené mučením mudlovských šmejdů není podle něj tak zábavné, jako pro ty dva, kteří právě brali neznámému muži vzpomínky. Navíc přišel podzim, všude se válelo shnilé spadané listí a bláto, které mu špinilo boty. 

,,Tetička ti dala taková privilegia, že nemusíš nikoho ani poslouchat?" zaměřil na něj Rookwood svou otázku. 

,,Přesně tak," odpověděl prostě bonďák a byly mu ukradené vraždící pohledy těch dvou. Jen by se ho dotkli a Bella by je vlastnoručně vykuchala. Tím si byl jist. ,,Vracím se na Manor," oznámil a otočil se na podpatku.

Zamířil na jinou ulici, lemovanou starými vybydlenými domy, ze kterých se už loupala omítka. Pod nohama mu křupal štěrk. Vzdálil se od nich co nejvíce mohl, čistě jen kvůli tomu, aby s nimi nebyl více vteřin, než bylo nutné. V těchto dobách bylo však nemožné být sám. Každý kout zaplňovala nekončící temnota a každý mohl jen čekat, odkud na něj bude seslána smrtící kletba. 

Pohlédl na hodinky s koženým řemínkem, stříbrný by totiž vyvolával zbytečnou pozornost, a pohlédl na čas. Jeho hlídka v zaprášených a ošklivých ulicích zapomenuté části Londýna skončila už před pěti minutami. Jakmile se chystal v podobě černého kouře vypařit, ucítil přítomnost někoho cizího. A cítil, jak jej onen neznámý propaloval pohledem. Takovou všímavost na něm zanechala opět pouze a jen temnota. Nebo se u něj projevil šestý smysl. 

Kdyby nahmatal hůlku, bylo by to moc nápadné, potřeboval se dostat z dohledu. Celou dobu udržoval nečitelný výraz neprozrazující nic, co by se mu příliš nehodilo, čemuž se za těch pár měsíců naučil a pokračoval dál ve své cestě. 

Na každém kroku cítil pohled jeho pozorovatele a i když zabočil do jiné ulice, nepřestávalo to, tudíž osoba nemohla být za ním ani před ním. Neslyšel žádné kroky, jen stále cítil přítomnost někoho jiného. Překvapovalo ho, že na něj jeho pozorovatel už neuvrhl žádnou kletbu, i tak ale nepřestával být připravený, neb nevěřil ničemu jinému než svým smyslům.