Vlk a princ 4: Vlk a sny /BL/

Kapitola XVII. - Rozhodnutí

Druhý den se Vlk z osady nehnul, a poslal za sebe na hlídku někoho jiného. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by tu prince nechal samotného a nemocného. Možná, že Arlena mohlo tohle přesvědčit o opaku slov dvou závistivých dívek, ale nepřesvědčilo. A stejně tak se posmutnělý a zmatený Vlk nedozvěděl, co se s jeho princem děje.

Horečka mu klesla, zimnice zmizela, ale princova mlčenlivost byla mnohem děsivější. Nereagoval na nic z toho, co mu Talan říkal, jen ležel a smutně zíral kamsi do prázdna. Z jídla pozřel jen malý kousek, doškrábané a sedřené ruce si nechal ošetřit s apatickým výrazem ve tváři. A pak se znovu otočil a usnul. Nebo zíral do stěny. A tak pořád dokola. A stále mlčel.

Dost. A dost. Jestli kdy Talanovi došla trpělivost, tak to bylo právě teď. Tohle místo se pro ně stalo doslova prokletím, a pro Arlena obzvláště. Byl čas si konečně dupnout a odejít. Jen škoda, že tohle svoje rozhodnutí svěřil Talan tomu nepravému.

„Viděl jsi, jak vypadá," zavrčel Talan na Kendala, když přišel k němu domů. Kvůli hlídkám za zítřek, a především kvůli svému definitivnímu rozhodnutí, které mu hodlal sdělit. Jenže starý kmet se jen zasmál a mluvil podobně, jako jeho žena před dvěma dny.

„Ale no tak, trocha práce snad ještě nikoho nezabila. To jsem nevěděl, že mu ani sekeru nemůžeme dát do ruky, princátku," ušklíbl se na Vlka, který se hodně mračil a vůbec mu to nepřišlo k smíchu.

„Dobře víš, jak to myslím. Tohle nebylo jen od štípání dřeva," odvětil vztekle, ale Kendalovi to zase tak tragické nepřišlo. Plácl ho bujaře po zádech.

„No to jsem nevěděl, že to princátko je z cukru," zachechtal se, zatímco Talan uvažoval, jestli je teď ten pravý čas mu konečně dát do zubů.

Nebyl, ale byl ten pravý čas oznámit jeho rozhodnutí. „Jak se uzdraví, odcházíme," řekl prudce a docela ho potěšilo, že Kendala přešel ten jeho škodolibý úsměv.

„Ale no tak, neříkej, že je to kvůli pár mozolům. Ruce mu snad neupadnou," zavrčel kmet a Talan zavrtěl hlavou.

„Ne, to není kvůli tomu. Ale je čas, domluvili jsme se spolu, že odejdeme po slavnostech. A je po nich. Odcházíme hned, jak se Arlen dokáže postavit na nohy," odvětil Vlk a Kendal na něj zůstal zaraženě koukat.

„Takže sis to nerozmyslel? Všichni v osadě jsou připraveni přijmout tě jako svého vůdce, muži se na to těší, Emblyn se těší, a ty to opravdu chceš jen tak hodit za hlavu? Opravdu nechceš pokračovat v rodové linii. Co rodinná čest? Co by na to řekl...." Chtěl mluvit dál, ale Talan ho rozhodným mávnutím ruky zastavil.

„Dost, rozhodl jsem se. Odejdeme. A nemám ti k tomu víc co říct, Kendale," odsekl Vlk razantně, možná víc, než původně sám chtěl. Ale prostě to z něj vylítlo úplně samo.

„Takže nás tady necháš, svoje lidi, svůj klan a vyměníš nás za královskýho spratka?"

Kendal zvýšil hlas, a Vlk se zarazil. Starý vůdce zuřil, a to byly chvíle, když z něm měl i Vlk trochu strach.

„Tvůj otec se musí v hrobě obracet," procedil Kendal mezi zuby a Talana jeho slova ranila. Na druhou stranu, i když si myslel, že alespoň trochu začal Arlena respektovat a došel k poznání, že princ není jako jeho otec, nebylo tomu tak. Pravda se objevila v nečekanou chvíli. Jenže zřejmě i Kendalovi došlo, že slova, která právě vypustil ven, nebyla zrovna nejvhodnější. Uvědomil si až příliš pozdě jejich plný dosah a sám se zarazil. Na chvíli zavřel oči a bylo vidět, že přemýšlí.

„Dobrá tedy, nebudu tě přemlouvat, vidím, že to nemá žádný smysl. Ale ještě tě chci požádat o jednu věc. Poslední, úplně poslední, ještě před tím, než odejdeš. Někteří z klanu se rozhodli tu zůstat, ale většina se chce vrátit zpět do města. Pozítří, hned ráno, je vypravíme na cestu. Jde o to, že tam bude hodně žen, děti...prostě potřebuju, abys jel s ostatními muži jako doprovod. Víš, že cesta je dlouhá a může být nebezpečná, nechci je pouštět samotné. Čím víc vás bude, tím líp," řekl už trochu smířlivějším hlasem a opatrně se na Talana podíval.

A teď to byl Vlk, kdo urputně přemýšlel. „No tak, Talane, prosím, je to kvůli bezpečnosti žen. Víc už od tebe nežádám. Jenom pak nakoupíte ve městě zásoby a dovezete je zpět. Nic víc už po tobě nechci. A pak si běž, kam chceš, klidně i s tím klukem. Násilím tě tady držet nebudu," zabručel, koukal přitom do stolu a Talana napadlo, jestli je mu vážně hanba za to, co mu právě řekl, nebo to jen hraje.

Nechtělo se mu, ale nakonec se rozhodl Kendalovi vyhovět.

„Dobře," vzdychl nakonec a Kendal kývl spokojeně hlavou. Potom, co se domluvili jakžtakž v klidu na dalších hlídkách, Talan z jeho domu odešel. Ale nedobrý pocit, který se z jejich rozhovoru usídlil v jeho srdci, ten nezmizel. Nikdy nechtěl odejít z osady s tím, že si všechny znepřátelí. Ale možná tomu tak nakonec bude. Zamrzelo ho to, ale věděl, že s tím, co mu Kendal plánoval, by tu nikdy nebyl šťastný. I když se musel vzepřít rodinné tradici. Ale pořád doufal, že jeho čest mu zůstala, a snad zůstane v i očích ostatních z klanu a osady.

Nebyl by tu šťastný. Nebyl.

Šťastný bude jen svobodný, venku, v náruči zeleného lesa. S Arlenem.