[Kagehina] My little demon

9.

Řekla jsem si, že vám udělám radost (teda snad) a vydán dneska taky dvě kapitolky. Chci v tomhle příběhu tak nějak pokročit, jinak zítra (pondělí) vydám výsledky toho hlasování, takže se ještě furt můžete zúčastnit, pokud jste to neudělali.
***

Bolest hlavy a světlo v očích mě donutilo k plnému probuzení. Připadal jsem si jak po dlouhé kalbě. Promnul jsem si bolavé oči a posadil se. Hlavou mi proletěl ten sen co se mi v noci zdál. Strašně se mi rozbušilo srdce a já radši zavrtěl hlavou. Podíval jsem se na hodiny na stěně a překvapeně jsem zamrkal. Bylo půl desáté ?! Vždyť je úterý ! Okamžitě jsem vyběhl z postele, překvapilo mě že jsem na sobě měl oblečení ze včera. Když si to tak vezmu, nepamatuju si jak jsem došel domů. Seběhl jsem do kuchyně kde u plotny stála moje máma. ,,Mami ! Když jsi doma, tak proč jsi mě neprobudila ?!" Vyhrkl jsem a hned jsem se začal štrachat v lednici kvůli svačině. ,,Dobré ráno Tobio, měl jsi opravdu silnou horečku a házel jsi s sebou ve spaní, tak jsem tě nechala být."... ,,Horečku ?"

,,Ano, byla snad ještě horší než včera večer. Dotáhl tě sem jeden chlapec z týmu. Říkal že jsi se složil během zápasu kvůli únavě. Tobio, měl by jsi trochu zmírnit. Málo piješ a jíš na to, jak moc se hýbeš. Dneska už zůstaneš doma. Uvidíme jak na tom ta tvoje teplota ráno bude, ale teď si utíkej lehnout. Tady jsem ti udělala čaj." Stejně jsem po včerejšku neměl na školu ani pomyšlení, takže jsem jen kývl, nalil si ještě trochu mléka a i s tím jsem se odebral do pokoje. Zapadl jsem do postele a začal přemýšlet o Hinatě. To, co se mi zdálo vypadalo tak pravě, ale já si na to prostě nepamatuju. Ten kluk se chová divně, ale nemám žádné důkazy. Navíc ... Existuje nějaká šance...Že by to bylo opravdu skutečné ?

Celý den v té lidské škole byl fakt o ničem. Většina lidí se kolem mě neustále motala a já se jen snažil na všechny usmívat. Sám Kageyama mi říkávall že se mám usmívat, tak to dělám. Zajímalo by mě proč se on s nikým nebaví, je to úžasný kamarád. Když už konečně zazvonilo na poslední hodinu, těšil jsem se za ním. Chtěl jsem ho navštívit po včerejší noci. Doufal jsem že mu to něco ujasnilo. Měl bych si totiž pohnout s jeho vzpomínkami. Jsem tady na zemi už skoro rok. Mám už jen necelé dva měsíce. Otec mě totiž vykopl na Zem, ale neměl jsem o Kagem žádné informace. Nevěděl jsem kde přesně bydlí, kam chodí na školu, nebo jiné důležité informace. Proto jsem byl nadšený, když jsem jednoho dne narazil na jejich tým jak zrovna opouštěl nějakou školní tělocvičnu v nedalekém městě. Pak už nebyl problém zjistit si toho o něm víc, ale teď mě trochu začíná tlačit čas. Každý den mu můžu vrátit jenom jednu vzpomínku. Ten den kdy jsem ho potkal, jsem mu nastavil sny tak, aby se mu zdálo o tom jméně. Donutí ho to přemýšlet. Chudák Tobio... Je mi ho opravdu líto. Nedokážu si představit že bych na něj zapomněl. To se v žádném případě nestane, zůstaneme spolu navždy.