Ostrov draků: Zákony divočiny [POZASTAVENO]

Cesta k severu

Mořská voda pod nimi rychle ubíhala. Birghir letěl pořád stejným směrem a Deštík se mu přidržoval na zádech. Docela dlouho bylo ticho, rušené jen vzdáleným šuměním vln a občasným zafoukáním větříku.
Birghir byl z toho všeho pořád rozhozený. Občas se mu křídla i tělo mírně otřáslo a jen doufal, že Deštík to nepocítil. Vždyť to dráče muselo být vystrašenější než on. Možná udělal chybu. Ale pořád se neodvažoval mluvit. Kdyby byl na pevnině, nejraději by se někam skryl a přemýšlel by nad tím, co se stalo.
„Smaragde?" Ozval se mu tichý hlas na hřbetě.
„A-ano?" Otočil na něho hlavu a roztěkaně odpověděl.
„Znal jsi toho lovce?"
Drak by se teď nejraději oklepal celý, ale mohl by tím shodit svého pasažéra. Místo toho se mu svaly napnuly jako v křeči a tělo mu ztuhlo. To v téhle výšce, bez možnosti přistát, nebylo zrovna dobré. Ale u všech bohů, co mu na tohle měl říct?! Odhalil snad skutečnost, že ho zná už...vlastně skoro celý svůj život?
„Neznal," odpověděl a silou vůle se snažil zachovat klid, „byl to prostě jeden z lovců. Nepotřebují nějaký důvod k tomu, aby tě vystopovali a zabili. Prostě je baví, dělat jiným ze života noční můru." Hlava mu poklesla a celé tělo se uvolnilo. Deštník měl pocit, že mu něco zamlčel, ale prozatím se rozhodl nechat to být. Zeptá se, až bude vhodnější příležitost.
Zase bylo ticho a slunce mezitím vystoupalo vysoko na nebe. Birghir se po chvíli vzpamatoval natolik, že se odlehčeným tónem zeptal: „A jak ten tvůj ostrov poznám?" Začínal litoval, že vážně uvěřil dráčeti a řídí se jeho radou. Blp by byla jistota. Pochyboval, že nějaký jeho domov existuje, ta jeho matka mu dost možná nalhávala pěkné výmysly. Ale když nic nenajdou, třeba se Deštík nechá na Blp donést. Ale bude muset aspoň pár dní hledat. Křídla ho po odpočinku na ostrově zatím nebolela a bez sedla, brašen a Sigrid se mu letělo lehčeji. I když to v něm snad pokaždé vyvolalo smutek. Klidně by táhl celý jejich dřevěný domek, hlavně, aby mu jezdkyně zase seděla na hřbetě.
„Je velký. Je větší, než ten, z kterého jsme odletěli. Na severu jsou hory a Severní ostrovy a na jihovýchodě ostrova žijeme my, Trnocasové."
Pěkná pohádka, napadlo Birghira.
„Hele a viděl jsi ten ostrov vůbec někdy?" Zeptal se ještě a podezřívavě se na mládě otočil. Deštík byl viditelně na rozpacích.
„Já...ne. Vylíhl jsem se jinde. Ale na ten ostrov patříme! Je to náš domov. Proto se tam musíme vrátit. Mám tam rodinu. A ta mi pomůže. Se vším."
Smaragdově zelený nodr zapřemýšlel. Deštík zněl přesvědčivě, ale nevěřil mu. Jestli má rodinu tam, proč dosud žil jinde? Napadlo ho, jestli mu to jeho matka neřekla jen proto, aby odlehčila nějakému vlastnímu trápení. Možná přišla o svého partnera a ostatní vejce, tak si tohle vymyslela.
„A tvůj tatínek..." Začal Birghir.
„...tam žije taky," dokončil Deštík, „a s ním i moji tři bráškové." Birghir si začínal myslet, že má pravdu. Možná se měl vrátit na ostrov, kde jeho rodinu potkala nějaká tragédie. Proč? Byl z toho všeho zmatený. Raději zase zmlkl a držel kurz.

Slunce stoupalo a už muselo být krátce po poledni, ale s každým mávnutím křídel se prohlubovala Birghirova nejistota. Ještě úplně unavený nebyl, ale jak dlouho tohle vlastně vydrží? Se Sigrid nikdy dlouho a hlavně do neznáma nelétal. Být doma, teď by možná ještě klidně odpočíval před odletem na trénink.
„Deštíku?" Zavolal přes rameno. Žádná odpověď. Snad ho neztratil! „Hej, Dešti!" Křikl znovu a naklonil hlavu na stranu. No on tam prostě spal! Schoulený pěkně na jeho zádech. Teď se ale probral a trochu polekaně zvedl hlavu.
„Co se děje?" Vyjekl.
„Ale nic," pobaveně odpověděl, „jen jsem se chtěl zeptat, jak daleko ten tvůj... domov je?"
Deštík předstíral, že se zamyslel, ale nervozita z něho přímo sálala. Birghir nejistě vycenil zuby a jen doufal, že dráče alespoň tuší.
„No,... neměl by být daleko. Možná jenom pár dnů? Podle toho jak rychle poletíš."
Birghir se už chystal naštvaně spustit protiargument, ale mládě ještě dodalo: „Ale neboj se, určitě ten ostrov poznám."
„A jak asi, když jsi tam nikdy nebyl?!" Vyštěkl a Deštík sebou polekaně trhl. Birghir si povzdechl a jeho tón změkl. „Promiň, tohle jsem přehnal. Víš, nerad létám na neznámá místa. Hlavně když ani nevím, jestli narazím na nějakou pevninu, kde budu moct na chvíli složit křídla a odpočinout si. Co kdyby se blížila bouře? Nevím jak ty, ale v té jsem nikdy nelétal. Nikdo se neudrží ve vzduchu věčně."
Deštík přikývl. „Já vím, že je to těžké. Že tě jen zdržuju a-a dělám ti problémy. Ale tam nahoře žádný b-bouřkový mrak ne-není. Když ona-" Zavzlykal.
„Ne, ne, ne," polekal se Birghir, „tak to vůbec není, promiň, nechtěl jsem tě tolik rozrušit. Já jsem rád, že ti můžu pomoct najít domov. Protože já ho mám, i když je teď asi hodně daleko. Ale každý nějaký potřebuje." Zahleděl se k východu, směrem k Blpu. Kdy se tam může vrátit? Stále tak nějak počítal s variantou, že to Deštík po nějaké době vzdá a s ním bude moci letět na Blp. Tam je bezpečí a určitě se ho někdo ujme.
„Díky," pokusilo se o úsměv dráče, „a až narazíme na nějaký ostrov, klidně tam přistaň, aby sis taky odpočinul."
„To víš, že jo, vzhledem k tomu, že ty se mi flákáš na zádech, zastávky vybírám já," zasmál se a Deštík se uvolněně uchechtl.