Vítej doma, Lee! - případ pátý

Kapitola pátá

Ještě chvíli s šerifem diskutovali. Hlavní a podstatná informace pro ně byla, kdy se všechny případy udály.

„Do jednoho v noci," potvrdil jim šerif fakt, kterého si během jeho soustředěného výkladu už všimli. Další důležitou informací pro ně byla oblast, kde se všechny incidenty odehrály. Nick už od začátku po očku sledoval velkou mapu města a okolí, která byla na velké nástěnce vedle okna.

„Šerife, můžete nám, prosím, na mapě ukázat, kde přesně se jednotlivé případy udály. Abychom měli zhruba představu," požádal šerifa a ten ochotně vstal a ze stolu vytáhl barevné připínáčky a během pár okamžiků je rozmístil na mapě.

„Vidíš," ukázal Nick na mapu a mrkl na Leeho, který šerifa pečlivě sledoval, „všechno je zatím v jedné oblasti." Rodinné domky a farmy, které byly terčem návštěvy nečekaného vetřelce, se nacházely na severní straně města, téměř až na jeho okraji. Odlehlá a klidná končina, kde se mohlo stát prakticky cokoliv.

Lee naznal, že informace, které mají jsou dostatečné. Bylo načase vyrazit do terénu. „Šerife, rádi bychom se teď podívali na místa jednotlivých případů," oznámil mu a šerif jen pokýval hlavou.

„Mám jet s vámi?" Lee zavrtěl hlavou. Doprovod nepotřebovali. „Myslím, že trefím," zasmál se na něj. Ještě pořád si tohle město dobře pamatoval, nezměnilo se tu za ty léta prakticky nic.

Rozloučili se s tím, že se ještě na stanici staví, až si všechno obhlédnou a vyrazili. První, koho chtěli navštívit, byli manželé Cortézovi, první svědci, kteří tajemného vetřelce zahlédli. Milý starší pár, který bydlel už ve starším domě s velkou zahradou, je přivítal sice nedůvěřivě, ale ledy se prolomily hodně brzy.

„Moment, nejste vy ten nejmladší Stevenson?" zauvažoval pan Cortéz, když se mu Lee představoval. Být v tomhle městečku nenápadný bylo naprosto nemožné. Kývl a pan Cortéz, šedovlasý pán kolem pětašedesáti, se zasmál.

„No asi, vy jste se tu hodně kdysi naběhali, s tou vaší partou, viďte," pokýval hlavou a šátral kdesi hluboko v paměti ve vzpomínkách. A Lee taky, protože se tu jako děti s Peterem a svými bratry často potulovali. Blízké lesy byly skvělé na spáchání nějakého pořádného klukovského dobrodružství.

Usazeni v útulném obývacím pokoji si pomalu vyslechli vystrašené vyprávění Cortezových. „Náš Sam byl moc milý pejsek, víte," řekla plačtivě paní Cortezová, která byla jen o pár let a šedivých vlasů mladší než její manžel.

„Moc nám chybí. Kde je ho jen konec. Doufáme, že moc netrpěl," smrkla a přitiskla si kapesník k očím. Oba tam seděli a bylo jim smutného páru moc líto. Ale ptát se museli, to byla jejich práce.

„Pane Cortezi, můžete mi prosím říci, co se tu noc stalo. Opravdu bychom to potřebovali vědět," požádal ho Lee a pak Cortez zavzpomínal. Začal tím, co už věděli od šerifa Browna. Že byla noc a jejich pes začal zuřivě štěkat.

„A pak najednou začal kňučet, jako by se bál," posmutněle vzpomínal pan Cortez, „a pak jsme slyšeli ze zahrady hroznou ránu, do toho nějaké hučení, nebo skučení, že drahá?" obrátil se na svoji polovičku, která mu vše rázně odkývala hlavou.

„Víte," pokračoval pan Cortez, „ten zvuk se těžko popisuje, nikdy jsem nic takového neslyšel. Bylo to....děsivé, jako od nějaké stvůry, víte," těžce vzdychl. Nechali ho vyprávět.

„Pak jsem se zvedl z postele, i když jsem měl strach a opatrně jsem šel k oknu, podívat se, co se děje. Víte, na zahradu moc není vidět, ale je trochu osvětlená támhle lampou z ulice, ale já jsem tam něco zahlédl. Na ten poslední okamžik, než to zmizelo ve tmě, jsem to viděl. Byla to postava, velikánská..... Přísahám, detektivové, to byl obr, měl minimálně dva metry," řekl s vážnou tváří a Lee mu to i vážně věřil.