Chlad té noci

 Chlad této noci, kdy měsíc svítí na hladinu jezera, u něhož jsme se s Filipem opět sešli. Nemohu jinak než ho hned obejmout. Ta chvíle je jako z románu. Po tolika letech se zase vidíme...

Naši rodiče se znali několik let a my dva byli nejlepší kamarádi. Viděl jsem ten nespočet fotek, co spolu máme již v kolébce.

Filip mě vždy chránil. Nebýt jeho, byl bych už od první třídy terčem posměchu. Díky němu jsem si toho však nikdy nevšímal. Byl se mnou a chránil mě. Nakonec to spolužáky přestalo bavit a já měl klid.

Trávili jsme spolu snad celé dny, ale i přes to jsme se skoro nikdy nepohádali. Filip mi rozuměl a chápal mě. Poznal, kdy potřebuji obejmout.

Při pohledu do jeho jasně zelených očí mi začne bít srdce jako splašené. Filip mi vždy přišel nesmírně krásný. Stejně tak všem dívkám okolo něj. Docela je střídal už od 5. třídy, ale vždy řekl, že to nějak nedopadlo. Žárlil jsem na každou jednu z nich. Ani nechápu proč. Filip se s nimi držel za ručičku jen ve škole a stejně byl o přestávkách hlavně se mnou. Asi mě sžírala ta myšlenka, že je s ním někdo jiný než já.

V devítce se mi přiznal, že vždy myslel jen na mě, ale přišlo mu to divný, tak radši hledal nějakou holku, aby na mě zapomněl a nezkazil naše přátelství. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělat. Ale byl to příjemně hřejivý pocit, když mi došlo, že mě má někdo rád. Asi proto se lidé tak moc ženou za láskou - pro ten pocit. Pro ten krásný pocit, na nějž nemohu zapomenout ani po těch letech.

V tu dobu jsme se oba styděli si naférovku říct, že milujeme jeden druhýho a chceme spolu chodit. Pořád jsme byli jakože nejlepší kámoši. Jen...já se pořád ve Filipově přítomnosti červenal – takže nonstop.

Nějakou dobu to chtělo, než mě Filip chytil za červené tváře a políbil. Na ten moment nelze zapomenout. Byla to krásná chvíle, kterou mi připomíná každý další polibek od Filipa. Každá jednotlivá pusa je jakoby byla ta první – tak sladká a plná lásky, tak něžná.

Každičká chvíle s Filipem, byla ta nejkrásnější. Ale s naším vztahem jsme se nechlubili. Naše hrstka přátel o tom nevěděla, naši rodiče taky ne. Tajili jsme to, protože strach z odmítnutí a nepřijmutí toho jací jsme, byl moc velký. Já sám se nemohl přesvědčit, že to bude dobré. Měl jsem, své rodiče rád, jsou to lidé, co mě celý můj život zahrnovali svou láskou a vychovávali mě, ale říct jim: „Jsem gay," bylo nemyslitelné. Filip mi však dal dost času. Sebral jsem veškerou odvahu a řekl jim to. Byl to skvělý pocit dostat to ze sebe. Ale pak jsem se jim podíval do tváře a pochopil. Nic nebylo dobře. Došlo mi, že mám homofobní rodiče. Nesetkal jsem se s pochopením, přijmutím, ani radostí. Vysnil jsem si, že se nás hned budou ptát, jak dlouho spolu chodíme a tak. Vysnil jsem si, že nám to budou přát, že mi pogratulují, neboť i já našel lásku, kterou každý člověk hledá. Ale ani jedno se nestalo. Moji rodiče to nepřijali. Říkali, že je to jen fáze, že to přejde, že jsem jen nenašel tu pravou dívku. Namítal jsem, že toto jsem já a jiný nebudu. Takhle jsem se prostě narodil. Mám rád kluky. Ti dva se ke mně začali chovat jako bych ani nebyl jejich.

Doufali jsme, že Filipovi rodiče nebudou jak z minulého století a vezmou to v pohodě. Jeho matka z nás byla zklamaná. A jeho otec...ten řekl, že takto Filipa nevychoval. Že ho nevychoval jako gaye. Viděl jsem, jak to Filipa ranilo. Jeho výraz mluvil za vše. To jak je z toho překvapený, jak neví, co říct. Asi si taky vysni něco jiného.

Oba jsme to měli doma těžké. Rodiče nás nevnímali nikterak dobře. Jako kdybychom nebyli jejich synové. Tlak z jejich strany byl tak nesnesitelný. Rozešli jsme se spolu, abychom si to u nich aspoň trochu vylepšili. Celé roky ze sebe dělali ty největší heteráky. Naši rodiče na to ale nezapomněli a pořád jsme byli jen dva „buzeranti".

Nebudu lhát. Bylo to bez Filipa těžší, než bych si kdy myslel. Několik let jsme dělali, že ten druhý ani neexistuje. Bylo nesmírně bolestivé vídat ho ve škole. Každý den ve třídě vidět, jak teď sedí jinde než vedle mě. Každý jeho pohled, který zabloudil za mnou, mě bolel. Každý můj pohled, který zabloudil za ním, mě bolel. Věděl jsem, že se pořád milujeme. Jak hloupé bylo myslet si, že naši rodiče nám smí kecat do vztahů. Na dlouhá léta nám tím způsobili nesmírnou bolest.

Až po těch letech odloučení, kdy jsme oba vyspěli a opět se setkali, jsme pochopili, že ani jeden na toho druhého nezapomněl. Ani jeden z nás si v době odloučení nenašel někoho jiného. Oba jsme čekali na tuto chvíli, kdy budeme zase spolu.

Domluvili jsme si na tento večer rande. Po těch letech bez něj jsem zapomněl jak jsou jeho jasně zelené oči krásné. Vůbec se nezměnil. Pořád to je ten krásný, hodný, neskutečně něžný kluk, kterého znám už od dětství.

Padnu mu do náruče. Zabořím nos do jeho hrudi. Voní jako růže. Ty roky bez tohoto hřejivého objetí byly ty nejhorší. Nechci už o něj přijít. Cítím, jak mi po tváři tečou slzy štěstí. Už nikdy ho nepustím. Filip mě chytí pod bradou a zvedne mi hlavu. Políbí mě. Je to mnohem sladší polibek – je v něm víc lásky než kdy před tím. Snad je to tím, jakou dobu jsme se neviděli.

Chlad této noci, kdy měsíc svítí na hladinu jezera. Filip byl vždy romantik. Vracejí se mi všechny ty hezké vzpomínky na toto místo. V tomhle lese, jsme si jako malí hráli a měli tu první rande. Dívali jsme se tu na hvězdy.

I dnes se díváme na hvězdy. Ležím na jeho hrudi, která mi strašně chyběla. Chybělo mi jeho teplo, jeho přítomnost, jeho úsměv. Chybělo mi vše co ztělesňoval. Chyběl mi tak strašně moc.

Konečně jsme zase spolu a mě došlo, že pravá láska neumřela, ačkoli se to někdy zdá. Cítím, že to má stejně – už se nenecháme nikým rozdělit. Být gay není hanba. Toto jsme my, naše láska a náš příběh vytržený jako z románu.