Terapeut [Kiribaku FF]

Bezmoc

Blonďáčkovy tlumené vzlyky protrhlo zařinčení těžkých řetězů, které následně dopadly na zem. Když Katsuki opatrně pohnul rukou, cítil volnost. Brzy se zvonivým zvukem spadly i okovy na jeho nohou. Na chvilku si myslel, že se snad probouzí z nějaké noční můry. Jak šeredně se spletl..

Krátce po jeho osvobození jeho slabounkou naději zlomilo hrubé uchopení za vlasy. Muž před ním ho táhl za sebou nahoru po schodech do jednoho z pokojů. Bakuga oslepovalo pálivé denní světlo, které ve sklepě neměl šanci zahlédnout ani na moment. 

Brzy se ocitl na pohovce, kam byl surově odhozen. Chvíli na to mu do tváře přiletělo oblečení z hrubé látky. 

,,Do toho se oblékneš a za patnáct minut budeš v kuchyni," zavrčel na něj cizinec a odešel. Chvilku Katsukimu trvalo, než se plně rozkoukal. Hned se začal rozhlížet po místnosti, vyhlédl z nedalekého okna, které bylo kousek od něj. Jediné, co z něj zahlédl, byla spousta stromů. Takže je v lese? Co má dělat? Odtud sám neuteče, nejbližší les, o kterém v okolí svého města věděl, byl vzdálený deset mil a téměř nikdy v něm nebyl. Začala ho opouštět veškerá zbylá naděje a do očí se mu opět nahrnuly slzy. S tichým zavrčením je ale zamrkal a podíval se na "oblečení", co měl vedle sebe. Byla to černá sukně a černé tričko, podkolenky a obojek. Znechuceně nad tím nakrčil nos, bylo mu na zvracení.

Až moc rychle si ale uvědomil svou situaci a došlo mu, že moc možností nemá. Chtě nechtě se proto oblékl do daného oblečení a dopnul páseček na krvavě rudém obojku. Otřásl se a vstal. Cítil slabost v nohou, sotva se na nich udržel. Úplně se vyděsil následující chůze, protože jeho podlamující se kolena jasně naznačovala jejich postoj k dané situaci. 

Opřel se proto dlaní o zeď a kulhavě se rozešel směrem, jakým odešel neznámý muž. Jen doufal, že za následující zdí se objeví kuchyně. A tak se i stalo. Čistě bílá kuchyňská linka, mramorová podlaha, do šeda sladěný nábytek a bílé zdi. Až moc jasné a zářivé barvy pro tuto situaci, no ne?

I přes to, že se ale v jeho mysli promítalo mnoho tázavých dotazů, největší pozornost věnoval muži sedícímu v křesle v obývacím pokoji. Až teď měl poprvé šanci si svého únosce pořádně prohlédnout. Delší šedivé vlasy, hrubé rysy tváře, bledé modré oči. Mohutná medvědovitá postava, už teď bylo jasné, že by proti němu Bakugo neměl šanci. Sebemenší.. 

,,Co tak čumíš, dovolil jsem ti to snad?!" zavrčel agresivně muž v křesle a vstal. V ruce držel podlouhlý proutek, Bakugo si nebyl jistý, o co šlo. Až ve chvíli, kdy ho konec daného proutku šlehl přes odhalená stehna, pochopil, že se jedná o bičík. Bolestně si sykl.

,,Takže, určíme si pravidla. Ode dneška jsem tvůj pán. Budeš poslouchat, dělat co ti řeknu a to bez výjimek. Tvůj názor mě nezajímá, za každé omlouvání přijde trest," zvedl bičík a jeho koncem zvedl Bakugovi bradu, aby se tak díval do jeho tváře. ,,Je to jasné?"

Katsuki už už chtěl něco namítnout, ale nakonec jen podřízeně sklopil hlavu a kývl. Něco se mu ale nezdálo, to přeci nemůže být všechno.. 

Jeho teorie se začala potvrzovat v moment, kdy se jeho únosce začal přibližovat. Poté chytl bezmocného kluka před sebou a natiskl ho na zeď. Dlaněmi sjel na jeho záda a následně sjel níž. Bakugo sebou začínal cukat, dostával strach. Ve chvíli, kdy ho muž před ním chytl za čelist, sebou cukl polekáním. 'Co se teď bude dít..? Prosím.. Kdokoliv..'