Italy and Portugal

34. Milé nebo nemilé překvapení?

Adam s Luckou odjeli na líbánky, kde si užívají společných chvil. Musím uznat, že svatba se opravdu povedla. I já si ji užila. Chiara musela odletět zpět do Itálie, jelikož práce čeká a to nejen na ni. Já se ale rozhodla, že se tady ještě zdržím.

Vzbudilo mě paprsky slunce, které prozařovaly skrz žaluzie v mé ložnici. Najednou se mi stáhl žaludek a udělalo se mi zle. Vyběhla jsem z postele s tím vzbudila Floriána. Nevšímala jsme si ho, protože jsem nutné potřebovala záchodovou mísu. Stihla jsem to, stihla jsem se do ni trefit a vyvrhla jsem ze sebe...fujky.
Ucítila jsem ruku na svých zádech a následně další, která mi držela vlasy. „Dom, tohle se mi fakt nelíbí. Už je to po páté za dva dny, co zvracíš. Co když jsi nemocná? Měli bychom jet k doktorce nebo do nemocnice," zněl ustaraně.
„Asi jo," souhlasila jsem, protože to je fakt divný. Nic špatnýho jsem nejedla a nenapadá mě vůbec nic z čeho bych to mohla mít.

Florián tam chtěl zajít ještě dnes, tak se šel nachystat a já též. Stála jsem před zrcadlem, když nevím proč, jsem se zaměřila na své břicho. Absolutně netuším, proč jsem na něj položila dlaně. V tom jsem si vzpomněla na mé měsíčky. Vykulila jsem oči, když si vzpomněla, že už mám nějakou dobu zpoždění a rozhodne to není pět dní. Sakra. Změna plánu, nejdeme se do nemocnice, nejede se k doktorce, jede se na gyndu. To ovšem Flo neví. Nadiktovala jsem mu adresu mojí gynekoložky a on je v domění, že jedem k mé doktorce. I když ona to je taky doktorka.

Florián mě počkal v čekárně, i když jsem ho musela přemlouvat. Chtěl vědět, co mi je a tak dále, ale já ho tam teď fakt nechtěla.

„Tak co tě trápí, Dom?" Vždy se ke mně chovala mile a hodně. „No, mám zpoždění a poslední dva dny jsem hodně zvracela," řekla jsem ji nervózně. „Že by miminko?" Usmála se a já vykulila oči. „Neboj, kouknete se na to,"

Na konci vyšetření se ke mě otočila.
„Dom," Odmlčela se a nahodila něžný úsměv.
„Budeš maminka s určitě skvělá," pohladila mě po rameni. „Cože?!" Řekla jsem zaskočeně. Tušila jsem to, ale nechtěla si to přiznat. Teď se mi to potvrdilo, jsem opravdu těhotná.
„Jsi ve třetím týdnu," „Co? Jak? Jakto, že jsem si toho nevšimla, nebo...hhh já nevim,"
„Stává se, navíc bříško máš ještě malé. Určitě ti teprve poroste. Jinak miminko, je zdravé, tady máš ultrazvuk. Ten flek, to je tvoje miminko. Dom, neboj vše bude v pohodě, mimochodem gratuluju," To jsem s Florisem musela otěhotnět tu první noc, co jsem se s nim vyspala, jakmile jsem sem dojela, ne?

Ještě jsem s ni hodila pár slov a s ultrazvukem v kabelce vyrazila za Florim. Po tvářích mi stékaly slzy, vůbec netuším, jak bude Flori reagovat.

Jakmile uviděl mé slzy spustil na mě „Dom, nejsi nějak nemocná, ne? Domčo, prosím řekni něco," objal mě. „Dá se to tak říct, vysvětlím ti to až doma, ano?" Kývl, ale měl utrápený výraz. To i celou cestu domu, pevně sbíral volant, byl dost ztuhlý.

„Je to vážné?" Zeptal se jakmile jsme došli ke mně do bytu. Zastavili jsme se v kuchyni.
„Hodně," odpověděla jsem. Na nic jsem nečekala. Vytáhla jsem z kabelky ultrazvuk hodila ho před něho na stůl a nevědomky si dala své dlaně na bříško. Po tvářích mi stékaly slzy vodopádem, jak moc jsem se bála, že ho nebude chtít. Nikdy jsme spolu o dětech nemluvili, teda jen o jeho sestře, ale ne o tom, že bychom měli my dva děti.

Vzal ho do ruky, Koukal se na to dost dlouho.
Oči mu přeskočili na mě, mé dlaně, mé břicho a znovu na ultrazvuk. Tohle zopakoval ještě dvakrát. To co následovalo pak, jsem opravdu nečekala.