•Sedmikráska•

3

Určitě byla rozhořcena mou troufalostí se na ni dívat tak neústupným pohledem. Určitě teď litovala všech svých životních rozhodnutích. Určitě mě teď vidí v jiném světle. Jestli v horším nebo lepším, to nedokáži říct. Viděla jsem jí na obličeji, že urputně přemýšlí co mi má povědět. Jestli mé chování má jen přejít nebo ne. Čekala jsem a neuhla pohledem.

,, Tak holt se budeš muset něco naučit. Začneme s malou výukou angličtiny, pak můžeme zkusit hudbu a kreslení. Matematika ti hrubě nepřísluší, to ponecháme mužům. Přece nemůžeš vypadat jako venkovský prostáček, až přijedeš do Británie." uchichtla se našpulila rty do úsměvu.
Mrcha. Přešla mou malou vzpouru bez poznámky,ani se nezmínila o změně mého vychování, moc dobře věděla,že mě tímhle nakrkne. Ale to nebyla věc, která mě tak pobouřila.

,, Jak zanechat mužům?" nakrčila jsem obočí, ,,matematika je pro mě mnohem prospěšnější, než hra na klavír či zpěv pro prostoduché duše." samozřejmě jsem věděla, že v naší společnosti ženám bylo uzavřeno pódium matematiky a vědy. Hloupé. Nepředstavitelně hloupé. A to jsem věděla i já, venkovský prosťáček. U nás ve škole bylo jen pár děvčat, která se učila matematice, to ještě dobrovolně. A byla mnohem lepší než chlapci. Smutné, jak moc toho o světě nevím, ale toto je v mé mysli odmalička.

,, Ženy nemají co dělat v takovýchto věcech, tím se zabývají muži. Ženy se vyučí domácím a společenským zábavám." prohlásila přesvědčeně Dorothie, patřila očividně k té méně chápavé společnosti. Bohužel, taková byla hrubá většina. Tedy ještě jsem nepotkala nikoho se stejným názorem jako mám já.
Její postoj mě hrubě urazil, už jen z důvody toho, že tohle řekla sama žena. Na druhé straně se nemůžu ničemu divit. To je prostě dnešní doba. Ale pěkně hloupá.

Už jsem nic nenamítala, věděla jsem, že nemá cenu se s ní hádat.

,, Tak začneme s tou lekcí angličtiny." podívala se na mě a začala vyjmenovávat základní pravidla. Hlava mi z toho šla kolem. A to jsem ještě netušila, co to v Anglii mají za výslovnost. I když mi britský přízvuk přišel roztomilý, za boha jsem ho sama vyslovit nemohla. Po několika úmorných minutách marného snažení vyslovit správně frázi "Jak se máte, slečno ", kdy jsem nemohla vyslovit h (ve francouštině se h nevyslovuje) a r se mi horečně zasekávalo v krku, to Dorothie vzdala, mávla nade mnou pateticky rukou a řekla, že tohle trápení přenechá raději nějakému učiteli.

Zamračila jsem se. S touhle potrhlicí jsem strávila času víc, než jsem předpokládala a než jsem vůbec chtěla. Slunce už svítilo na západní stranu kočáru, bylo horko a dusno, usoudila jsem, že se chystal spustit liják. Sledovala jsem, jak lidé v žáru pracují na polích. Bylo mi jich líto. Tihle lidé pracovali dlouho do noci, každý den, bez pořádné pracovní doby a řádného platu.

Předtím jsem si myslela, že já jsem na tom špatně...ošemetně jsem se spletla. Měla jsem kam jít, kde spát, co jíst a i když to nebyla třpytivá písnička o vílách a jednorožcích a někdy jsem schytala pár pohlavků...byla to třpytivá písnička s porovnáním s jejich situací. A co teprve lidé bez práce?

Po páteři se mi rozlila hrozivá mrazivost přímo do celého těla. Povytáhla jsem své ruce z pod šatů a podívala se na ně. Celou dobu jsem je schovávala. Styděla jsem se za ně? Snad. Neměla bych? Snad. Rozhodně mi připomínali kdo jsem, odkud pocházím a co jsem dělala. Balvan na vnitřnostech povyskočil a já měla strach, že se pozvracím Dorothie rovnou do klína (ale ne že by mě zrovna tohle mrzelo). Zastrčila jsem je znovu pod stehna a nakoukla z okna. Zastyděla jsem se za svůj smutek ohledně opouštění domova. Za lepší příležitostí. Co by za to dali tihle? V očích se mi promítali emoce smutku a vzdoru. Nedokázala jsem úplně pochopit, co to zamená a už vůbec ne v tomhle horku. Měla jsem pocit, že mi oči brzo vytečou z důlků a mozek začne polemizovat o Být či nebýt situaci.