Soldier {Z.M}

chapter nine - wonder

Pootevřela jsem oči, a zamračila se. Od doby, co jsem někde zratila telefon nemám jinou možnost probuzení, než od daného člověka. Někdy sem vtrhne Eleanor, a vzbudí mě jako princeznu. Jindy zase Styles, s otázkou v očích zda mne nemá vyhodit z okna. Nic méně si nestěžuji.

Možná trochu.

Hodiny, které nelze spočítat na prstech jedné ruky se táhli, a minuty byli ještě horší. Kdybych mohla, ležím tady celé dny, a skoro si nevšímám všeho toho prachu a skříně, která se kolem půlnoci sama otevírá.

Obrátila jsem se na stranu, a usmála se. Moje ruka je téměř zdravá, v žádném případě mě nebolí. Alespoň tenhle začátek se vyvedl.

„Nebudu to opakovat, zvedni tu tvou línou prdel a vstaň!" Zavelel už asi po desáté.

S otraveným povzdechem jsem si paží překryla oči. Sluníčko tak náhle ustalo, a vystřídalo ho temno. Můj úsměv neustal ani tehdy, když ze mne strhl peřinu. Nevím jak dlouho tady ještě budu bojovat o pár posledních minut spánku, a ať to alepsoň stojí za to.

„Fajn, jak chceš. Pokud se do pěti minut nevypakuješ, nikam tě nevezmu"

To už mě probudilo kompletně.

Vím že na letiště musíme dorazit v čas, ale až takhle? Podívala jsem se na něj, a poškrábala se ve vlasech.

„Už vstávám" Zívla jsem si. Moje srdce bilo jako splašené, ale ke svému zdraví jsem byla nadále ticho.

Ranní hygienu jsem si stihla udělat do půl hodinky. Jelikož pokud něco chcete stihnout v čas, musíte pro to objetovat i šlofíka na víc. Nic méně jsem s taškou v ruce, a slunečními brýlemi na očích utíkala chodbou. Nebyla utichlá poměrně jako vždycky. Tentokrát se z ní ozýval ruch. Všichni už totiž seděli v jídelně, a dávali si na čas se snídaní. Co se jezení týče, já moc nepochodila. Poslední dny jsem spíše na prášcích, jelikož ty mé se rozpustili v Harryho autě.

Pro boha! Vždyť já vám ani neřekla o tom, co se v poledních týdnech stalo! Proč jste nic neřekli?

Abych věci uvedla na pravou míru. Styles má další fáro, a jen mi tím dokázal že na tom není tak zle. Koupil mi i nový telefon, ale dává mi ho jen na víkend. Jsem si jistá že určitě nehraje nějaké hry které tam mám, natožtak aby si prohlížel fotky z rodinného alba, které jsem si do něj stáhla. Ať už si čte zprávy které jsme si s mou matkou stihli poslat, nebo mi jen prostě leze do soukromí - stále jsem mu za to vděčná. Louis, člověk zvláštního typu. Ví úplně o všem. Ještě ten den kdy jsem od Malika dostala dechberoucí vzkaz, svalila jsem se maličkému Louisovy do náruče a všechno mu vykvákala. Vlastně se mi i trochu ulevilo, protože se věci zdáli jasnější. Do L.A jede semnou, tak jako Harry. Protože kdyby jsme se měli rozdělit, mohlo by nás to stát život. Nevím jaké jsou plány, ale dle všeho se to nikdy nedozvím. Styles si stále dělá hlavu s tím, do čeho mě zatáhl.

I když to tak po dnešním probuzení nevypadalo.

Samou nedočkavostí jsem neměla ani hlad. Jediné co mi poletovalo hlavou byla myšlenka, proč má Malik za potřebí mě vtáhnout pryč odtud. Přešla jsem k pultu a Nakoukla jsem do okýnka. Natáhla se pro krajíc vánočky s máslem a marmeládou. Prošla jsem kolem Stylese který už nedočkavě podupával nohou u druhého východu z jídelny, a vytrhla mu kelímek s kafem z ruky. Nic neříkal, jen se zamračil.

Za nějakou tu chvíly nás dohnal i Louis, a kráčeli jsme si to ven z budovy. Tak nějak jsem doufala že až bude po všem, nebudu se sem muset vracet. Nejraději bych zůstala doma, a válela se na gauči. Mohla jsem být ráda za to, že poslední dobou jsem v tomhle šílenem rozvrhu moc neúčinkovala kvůli fyzickému zdraví. Jenže po chvíly kdy mi byli opět dodány mé prášky, bylo potřeba začít znovu.

Modroočko mě popadl kolem ramen se slovy, že to určitě dopadne dobře.

Flashback o pár dní dříve
„Do L.A? Budeme vypadat tako zasraní boháči Alysso!" Začal se smát a šťastně poskakovat kolem.
„Loui ty to nechápeš" Nervózně jsem zakroutila hlavou, a žmoulala lem svého trika ve zpocené dlani.
„Co bych na tom nechápal? Maximálně to že jsi vůbec váhala aby jsme tam jeli. Uděláme si skvělý výlet!" Rozhodil rukama a stáhl mě s sebou na gauč. Hodil mi paži přes rameno a než stihl zase něco říct, skočila jsem mu do řeči.
„Myslím že mi chce zabít rodiče" Měla jsem držet jazyk za zuby. Ale nemůžu ho nechat cestovat se slovy, že se děje něco velmi záživného. Já se Stylesem se míníme posrat strachy, a jeho necháme chodit v ulicích L.A jako turistu? To snad ne.
„Cože?"

Konec flashbacku.

Nic méně Los Angeles? Těs se!

Extrémně krátká kapitola. Já vím. Vůbec se mi nechce psát, co bych se vymlouvala? Nic méně Soldier patří mezi mé oblíbené knihy a divím se že začíná nějak takhle. Měla vypadat úplně jinak, ale co už 💁🏼‍♀️