Katarina

Třetí kapitola

Nemohla jsem spát. Celou noc jsem se převalovala. Mohlo být něco mezi půlnocí a první hodinou ranní, když mě to přestalo bavit. Rozhodla jsem se, že si půjdu pročistit hlavu na čerstvý vzduch do zahrad. Naštěstí do nich vedou schody z mých komnat, takže nemusím vymýšlet plán, jak se nenápadně dostat ze zámku.

Je teplá noc, tak si přes noční košili přehodím pouze župan a vydám se ven. Dojdu až k našemu krásnému altánku a sednu si na lavičku. Znovu si přehrávám děj z předešlého dne. Jsem tak moc zabraná do přemýšlení nad tím, jako moc se můj život příjezdem princů změní, že ani neslyším kroky, které se za mnou ozývají.

"Ahoj." Trhnutím se otočím. Za mnou stojí v celé své kráse Jack.

"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," začne se okamžitě omlouvat.

"Ne, to je v pořádku, jen jsem se zamyslela. Co tady vlastně děláte?"

"Mohl bych se ptát na totéž," usměje se a posadí se hned vedle mě.

"Ale já se ptala první," pousměji se na něj.

"No nee, co to vidím. Že by to byl tvůj první upřímný úsměv věnovaný mé osobě od našeho příjezdu?" zasměje se a já si nemůžu pomoci a i proti své vůli se znovu usměji.

"Ano, tak přesně tenhle úsměv mi chyběl," zadívá se na mne a zastrčí mi neposlušný pramínek vlasů za ucho. Prsty mi sjede po tváři až ke krku a kdo ví, kam by pokračoval, kdybych se od něj neodtrhla a nevstala. Slyšela jsem, jak těžce vydechl. Otočím se k němu zády a upřu se o rám altánku.

"Takhle se mě dotýkat nemůžeš. Jsem snoubenka tvého bratra."

"Tenkrát ti to nevadilo." S vyděšeným pohledem v očích se na něj otočím.

"Tenkrát jsem byla mladá a hloupá a navíc jsem ani netušila kdo jsi!" řeknu ostře. "Nepředstavil  ses mi a  nechal jsi mě věřit, že jsi jen levoboček nějakého velmi urozeného pána. Neměla  jsem ani tušení, že jsi bratr mého snoubence. A víš kdy jsem se to dozvěděla? Včera při vašem příjezdu!" křičela jsem na něj rozhněvaně. Zrychleně jsem dýchala tím, jak ve mně proudil adrenalin. Udiveně na mě koukal. Asi nečekal, že dokážu takhle vyjet.

"Omlouvám se. Tenkrát jsem k tobě přišel, protože jsi na tom plese vypadala dost nešťastně a pak, když  se stalo to, co se stalo a já zjisti, kdo vlastně jsi, už jsem ti nemohl říct pravdu. Ale nepředstírej teď, že to nic nebylo. Nepředstírej, že se ti z toho nerozbušilo srdce a nezamotala hlava, protože vím, že ano." řekl s naprostým klidem. 

Už jsem mu chtěla říct pravdu, když arogantně dodal. "Takový vliv já na dívky prostě mám. Vždy se se mnou uvolní."

Tato věta mě dopálila a neskutečně rozzuřila.

"Byla to hloupost, nic víc. Už se to víckrát nebude opakovat."

"Opravdu?" vstane a přejde ke mně. Zrychlí se mi dech.

"Tak proč na mě reaguješ tak, jak reaguješ? Proč se ti v mojí blízkosti zrychlí dech a naskáče husí kůže?"

"Já...já.."

"Já ti řeknu proč. Protože po mě toužíš." 

"To ne..." ale on mi znovu skočí do řeči.

"Od toho plesu na mě nemůžeš přestat myslet. Stále cítíš moje rty na těch svých a živě si pamatuješ moje tělo přitisknuté na to tvé a mé ruce bloudící po tvém těle." Stojím tam a přemýšlím, jestli je ještě něco, čím by mi mohl ještě víc vyrazit dech. A ono to hned vzápětí přijde. Skloní se ke mně a přivoní si k mým vlasům. Při tom já cítím jeho horký dech na mé tváři.

"Jacku..." 

Když uslyší svoje jméno, tak se odtáhne od mých vlasů a zadívá se mi do očí. Vyčkává, co ze mě vypadne. Já se ale nemohu zmoct na jediné slovo. Měla bych ho poslat pryč. Měla bych mu říct, že nic z toho, co tady teď řekl není pravda, že jsem na něj za celé dva roky nepomyslela, ale to by nebyla pravda a já se nezmohla na to lhát.

Místo toho sjel můj pohled na jeho krásné plné rty. Všiml si toho, jak jinak. Už už jsem se chtěla odtáhnout, když mě svým tělem natlačil na stěnu altánku, vzal mojí tvář do rukou a vášnivě mě políbil. Nebudu vám lhát. Ten polibek ve mně vzbudil tolik pocitů a vzpomínek, které měli zůstat zakopány. V tu chvíli mi to však bylo jedno. Užívala jsem si ten dotyk. A po dlouhé době jsem se zase cítila jako doma. V bezpečí. 

Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž. Cítila jsem jeho pevné tělo, jak se lepí na to mé. Za ty dva roky nabral ještě nějaké svaly a byl tak mnohem mohutnější a jeho postoj byl pevnější. Dělilo nás od sebe opravdu malý kus. Já pouze v noční košili a on v tenké haleně.

Nakonec nás vyrušil nějaký zvuk vycházející z keřů stojící opodál. Jack se ode mne odtrhl a otočil se, aby zjistil, co ten zvuk způsobilo. Zato já se probrala z toho nádherného snu zpátky do reality a došlo mi, že jsem to celé pokazila. Už jsem víc nepřemýšlela a rozeběhla se zpět do svých komnat. Ještě jsem slyšela Jacka za mnou volat, ale neměl šanci mne dohnat, byla jsem už moc daleko.