Spisovatel: úroveň Batole

Vodník

DATUM: 6.11.2013 (17 let)

KONTEXT: Další slohovka. Byla jsem prostě mladá koza, no.

TEXT:

Svět kolem mě byl tichý. Zelené světlo ze shora mi kreslilo po kůži nádherné vzory. Proplouvala jsem tím světlem a užívala si klid a harmonii. Voda ze mě smyla veškeré emoce. Strach, nervozitu, bolest a mnoho dalších. Teď jsem byla klidná. Dělala jsem pomalá tempa a vypouštěla ze rtů malé bublinky vzduchu. Skotačivě se vznášely nahoru k hladině. Už brzy se budu muset k nim připojit. Ale ještě ne teď. Ještě mi zbývá malá chvilička. Další tempo a mě najednou obklopila studenější voda. Plavala jsem dál. Vlasy mě hladily po zádech a já si představovala, že to jsou doteky andělů. Maminka mi o nich hodně vyprávěla. Každý člověk, říkala mi, má svého vlastního anděla, který na něj dává pozor, je s ním vždy až do konce, i když o to ten dotyčný nestojí a vždy se mu snaží pomáhat. Naslouchá mu, radí mu a povzbuzuje ho. Maminka mi vyprávěla, že až už nebude mezi námi, stane se andělem a bude na nás dávat pozor. Věřím jí, a představuju si, že to jsou její ruce, které mě jemně hladí a lechtají na kůži. Že to ona vede malé vírečky, které ovládají pramínky vlasů, co se mne dotýkají.

Vzduch mi už došel a já se potřebuji nadechnout. Mohutnými tempy se dostávám k hladině. Prorážím jí a vsávám do sebe vytoužený kyslík. Pomalu se zklidňuju. Tak jako vždy. Zůstávám dole, co nejdéle to jde. Kochám se krásou okolí a zapomenu se. Bratr se mi vždycky směje, že jednou, hlubokou pod hladinou zapomenu i žít. Směju se s ním, ale ve mně se vždycky něco sevře. Někdy mám pocit, že se to opravdu může stát. Co když budu tou krásou tam dole tak okouzlená, že zapomenu na svět nahoře? Co když si vzpomenu, až bude pozdě, a nedostanu se nad hladinu včas? Vždy zůstávám dole déle a déle. Jednou to musí přijít.

Ale je ještě jeden důvod, proč to dělám znovu a znovu. Jednou, jsem pod hladinou strávila víc času, než bylo zdrávo. Plavala jsem hloub, než kdykoli předtím. Proplavovala jsem kolem chaluh a nějakým nedopatřením jsem se do nich zamotala. Zpanikařila jsem. Docházel mi vzduch. Začala se mi motat hlava, dělali se mi mžitky před očima a já si říkala: tak to je konec. Když jsem omdlévala, cítila jsem, jak mě něčí ruce objímají kolem pasu, jak přeřezávají puta z chaluh a odnáší mě pryč.

Probrala jsem se jeskyni. Zelené světlo tančilo po stropě a já si snažila vzpomenout, co se to stalo. Plavala jsem a začal mi docházet vzduch, zamotala jsem se do chaluh a... omdlela jsem? Ale co tady dělám? Co se stalo?

Posadila jsem se a všimla jsem si, že mám na sobě košili ze zvláštní látky. Ocenila jsem, že tady neležím nahá, ale čí je?

„Jak se cítíš?" Ozvalo se odněkud z leva měkkým, melodickým hlasem.

„Dobře." Můj hlas zněl chraptivě. Odkašlala jsem si. „Co se stalo?"

„Plavala si příliš hluboko. Začala ses topit." Zahleděla jsem se do míst, odkud hlas vycházel. Viděla jsem jen tmavý, mužský stín. „Zachránil jsem se tě a přinesl sem, aby ses zotavila."

„Aha. Hmm... Děkuju ti." Nemohla jsem přijít na nic smysluplnějšího. „Kdo jsi?"

„Gurges."

Znělo to cize. „ A odkud si?"

„Odtud."

„Ty tu bydlíš?"

„Jo." Rozhlédla jsem se po jeskyni. Opravdu, vypadala zabydleně. Ale jestli mi nebude odpovídat delšími odpověďmi, než jednoslovnými, daleko se nedostaneme. „Ehm... děkuji za tu košili." Zatahala jsem za ní jako pomatenec.