Část 5

634 34 0
                                    

To se mu ale nepodařilo, neboť se mu ten sněhulák bleskově přesunul za záda, kalhoty položil na postel a dlaněmi mu přejel přes boky směrem ke klínu. Avšak zarazil se u lemu jeho kalhot, za nějž vklouzl svými hbitými, zkušenými prsty. Se zamlaskáním mu začal kalhoty pomalu stahovat dolů, aby mu náhodou nestrhnul i spodní prádlo, a zastavil se až u kotníků.

Byakuya si naoko naštvaně založil ruce na hrudi a odfrkl si. ,,Bez těch rukavic zmrzneš," vyčetl mu.

,,Blbče," otituloval ho Senbon, načež ho obešel tak, aby k němu stál čelem. Ani jednou se mu nepodíval do očí, jen ho několikrát šťouchnul do hrudi, aby ho tak donutil se usadit na postel a mohl mu následně stáhnout zbytek mokrých kalhot.

,,Až z tebe bude sněhulák, tak za mnou nechoď. Já jsem ti to říkal," pokračoval Kuchiki ve svém monologu o tom, jak jsou rukavice důležité.

Když se Senbimu konečně podařilo Byakuyu usadit, natáhl se pro suché kalhoty a jednu nohavici po druhé začal na pánovy nohy navlékat. Vytáhl mu je až ke kolenům, než se postavil a naklonil se k němu. Své ruce mu omotal kolem pasu a přitáhl si ho k sobě, tudíž do stoje, za účelem nasoukat ho do kalhot úplně.

Tou dobou již Kuchiki své úsilí vzdal a nechal mladšího, aby ho do oněch kalhot oblékl úplně. V duchu už plánoval, co všechno mu bude muset přichystat, aby se uzdravil.

Ale myšlenky se mu ubíraly i lehce jiným směrem. A to zvláště tehdy, když se Senbi, stále v jeho těsné blízkosti, snesl do podřepu, aby mohl oděv zachytit za lem. Nakonec se mu však podařilo na něj kalhoty natáhnout bez větších problémů.

Na závěr je ještě zapnul a tím bylo dílo dokonáno. Kuchiki ho v tu chvíli povalil na postel, vnutil mu rukavice, na nohy mu obul troje ponožky a přikryl ho pěřinou až pod bradu.

,,H-HEEE?!" vyjekl Senbi, protože nečekal, že by byl jeho majitel až tak šílený. Okamžitě ze sebe deku skopnul a oblečení ze sebe naštvaně stahoval. Za co ho měl?

Jenže Byakuya ho do oněch kousků oděvu opět oblékl a trošku se zamračil. ,,A teď lež, pokud si to vyvlékneš, slibuju, že tě k té posteli přivážu."

Na to ale Kageyoshi nebral ohled a hodil po něm svojí čepici, následně i šálu. Doslova umíral vedrem, jak toho na sobě měl tolik, že z toho prostě musel ven, i kdyby ho to mělo stát život.

Byakuya se v reakcí na to jen zamračil a odešel z pokoje. Když se vrátil, nesl několik hrnečků horkého čaje, hrnec kuřecího vývaru a horu kapesníků. Přes rameno měl přehozený provaz.

Při pohledu právě na onen provaz Senbonzakura celý ztuhl. Nepřekvapilo ho, že to starší myslel vážně, ale... problém byl v tom, že si s provazy nerozuměl. To se na něm také projevilo a to tak, že se zády natisknul ke zdi a obličej si skryl do dlaní, snažíc se předejít jakémukoliv zranění na své hlavě.

,,Bože, vždyť já to nechci použít na tebe!" plácl se Kuchiki do čela a provaz odložil, načež si k mladšímu přišedl a podal mu jeden hrnek čaje.

Ten jen podezřívavě odtáhl jednu ruku od své tváře, jako kdyby si nebyl jistý, jestli mu má věřit nebo ne. Nakonec natáhl roztřesenou dlaň k němu a hrnek od něj převzal, tisknouc se na zeď za sebou. Opět byl vystrašený jako malé děcko.

,,To je na jeden můj důmyslný vynález. Jakmile vypiješ čaj, přivážu ten hrnek na provaz a spustím ho dolů z okna. V dolním patře je kuchyně a kuchařka si tam ten hrnek vezme a stejným způsobem pošle láhev s novým čajem," vysvětlil Byakuya a na hlavu mu opět natáhl čepici.

HarémKde žijí příběhy. Začni objevovat