Hundred year story || Stucky ff

Co bývalo tajemstvím - 2

  V následujících dnech nemá ani jeden času nazbyt.

  Buckyho čeká vymalování ložnice světle modrou barvou, pro kterou se rozhodl. Připomíná mu domov. Jako by na něj křičela "Se mnou jsi v bezpečí!". V bývalém domě měl celý dětský pokoj sladěný do modré. Místy nezapomene rozmístit zelené rostliny, aby prostor působil zabydleněji. Před gauč položí kruhový koberec, uloží do skříňky v kuchyni stříbrné příbory po příbuzných a konečně si oddychne u zajímavé knihy a černé kávy s tunou cukru.

  Po dokončení požadovaného počtu kapitol mu přijde pod ruku ještě stále neotevřený dopis od jeho bývalé přítelkyně, který přišel spolu s vyšívaným obrázek, s nímž se Becca prala několik týdnů. Chtěla udělat bráškovi radost a popřát mu příjemné vykročení do nového života.

  S neutrálním pocitem zavrtí hlavou nad myšlenkou na Dolores. Byla milá, krásná a moc chytrá, ale příšerně žárlivá. James si vždy více rozuměl s děvčaty, přátelil se s nimi a trávil po jejich boku většinu času. Všechna vnímal jako dobré kamarádky a ona nikdy nic víc nechtěla. Až na zrzku Dot.

  Když se nad celou tou věcí teď zamyslí, nepřijde na jediný důvod, proč s ní udržoval romantický vztah. I když, z jeho strany tam té romantiky moc nebylo. Jejich rozchod neproběhl zrovna v klidu a míru. Létaly talíře, když zjistila, že ji Bucky nikdy nemiloval tak moc, jako ona jeho. Byla trochu hysterická, vážně jen trochu. Od té doby se neviděli.

  Celou polovinu již zmiňovaného dopisu obsahuje omluvu za její výstup. Přeje mu hodně štěstí v nové práci, kam mimochodem nastupuje až na začátku týdne, a zve ho v blízké době na kávu.

  Ani Steve nezůstane chvíli v klidu. Připravuje nespočetné množství soukromých zásilek a dává dohromady sklad. Ani nevěděl, kolik různých žánrů a typů knih prodávají. Vlastně neprodávají, spíše odpočívají pod vrstvou prachu a nikdo si jich ani nevšimne.

  V jednom z krušnějších dní, kdy není čas ani na záchodovou pauzu kvůli návalu v obchodě a bordelu na skladě, způsobenému zlomením staré dřevěné police a následným sesypáním knih, ho přijde navštívit Bucky. V rychlosti se domluví na společně stráveném nedělním odpoledni, které se nakonec protáhne až do pozdních večerních hodin.

  Když Steve hledá téhož večera v komoře, přímo zrozené pro odkládání nepotřebných věcí, určité foto album, spadne na něj středně velká, místy roztržená kartonová krabice. Zvědavost mu nedá a odnese si ji s sebou do obývacího pokoje, kde se posadí na pohovku. Odloží ji vedle sebe a zanedlouho se k němu přidá i Bucky.

  "Co v ní je?" pozvedne obočí a zaměří se na pomačkané víko.

  Steve pokrčí rameny. "To nevím, ale rozhodně to tu zůstalo po matce. Je to její písmo." ukáže na vybledlý nápis ZBYTEČNOSTI. Vytáhne fotografii, kde se Sarah s Josephem drží za ruce a zamilovaně se usmívají jeden na druhého. "Nikdy mi nechtěla ukázat, jak táta vypadal." špitne zadumaně a přenese pozornost na zažloutlé obálky adresované paní Rogersové.

  "Můžu?" ukáže Bucky na fotku a Steve mu ji ihned předá, aniž by dával pozor. Soustředí se pouze na zmiňované obálky a jejich obsah.

  Milostné dopisy, plné sladkých a narychlo psaných slůvek. Všechna data v nich uvedená přesně sedí k Josephově pobytu ve výcvikovém táboře v průběhu války. Nečte je všechny, rychle přelétne očima zbývající psaní a vytáhne z bedny poslední předmět. Malá knížka s koženým obalem. Otevře ji na náhodné straně zhruba v polovině, a začte se do ručně psaných řádků:

2. února 1918

Dlouho jsem neměl čas se ti svěřit, Deníku. Lituji toho. Moc mi chyběla možnost se vypsat na pár stránek a pokřtít je vlastními slzami, uklidnit se, přečíst si zápisy z minulých stejně matoucích a drsných dnů, a opět plavat ve smutku.

Stalo se to znovu. Znovu jsem se propadl do temnoty a znovu jsem to cítil. Lehkost, osamění, touhu, bezmoc. Proměnil jsem se v mlžný opar, tak prohlédnutelný, snadno dosažitelný. V mém těle nezbyla síla ani na jeden malý pohyb, jediné otočení hlavou, díky kterému bych se vrátil zpět do reality. Nikdy předtím to takové nebylo, tak proč teď? Proč tady?

Děkuji, Deníku, jen ty mi skutečně rozumíš a nesoudíš mě za tu hrůzu, jež se ve mně usídlila.

  Steve by lhal, kdyby řekl, že textu do puntíku rozumí. Jediné, co se z toho krátkého úryvku dozvěděl je, že se jedná o deník sepsaný mužem a podle data během války. Rozhodně mu nezávidí, lituje ho, aniž by znal jeho jméno. Nikdo si nezaslouží trápení, které se zrcadlí na stránkách.

  Z transu ho probere až Buckyho zvědavý hlas. "Co se tam píše?" zeptá se klidně. Zřejmě si ze Stevova chování vydedukoval možnou zajímavost zápisu.

  Sedí v tichosti, dokud Bucky po přečtení si úryvku opět nepromluví. "To vypadá zajímavě." hodí deník blonďákovi na klín a sundá už prázdnou krabici na podlahu. "Začni od začátku." Lehne si a podepře si hlavu zkříženými pažemi. Jednu nohu přehodí přes opěradlo pohovky a druhou nechá nataženou. Skoro se chodidlem dotýká stehna světlovlasého.

  "Ty chceš, abych ti četl?" uchechtne se Steve pobaveně. Nečeká na odpověď a přelistuje na první stranu. Tak tedy od začátku...

  Pohodlněji se zapře do polštáře, který má za zády, a vyhoupne nohy na konferenční stolek. Začne číst:

Nazdar děcka. Snad už jste na mě nezapomněli. No jo, celkem na to kašlu co? Jestli má tenhle příběh ještě své fanoušky, budu ráda za komentík.

- Mějte se krásně, Bri -