Deaf Boy /L.S./

XIV. why did you leave me there?

Louis přišel do svého pokoje. Strhl si z krku kravatu a hodil ji na postel. Nesnášel to tu. Nesnášel momentálně úplně všechno.

Dnes byl Harryho pohřeb. Stylesovi dokázali v jediném týdnu zařídit pohřeb, aby jejich syn už mohl odpočívat. 

Louis stále nedokázal uvěřit, že je to pravda. Že tu s ním Harry není a už nikdy nebude. Nedokázal uvěřit tomu, kolik se toho v jeho životě dokázalo změnit během lusknutí prstu.

Věděl, že musí jít dál. Ale jak mohl jít dál, když byl dneska na pohřbu svého přítele? Bolelo to, zatraceně moc.

Stále měl před očima jak se Harryho bílá rakev spouští do hrobu. Jak na ni hází rudou růži, Harryho oblíbenou květinu. Jak ho při tom Niall držel za rameno. Louis byl vděčný, že tam celá jejich parta byla s ním. Už tak byl na tom psychicky špatně a pohřeb mu nijak nepomohl.

Špatně spal. Každé ráno se probudil v propocené posteli po noční můře. Několik nocí za sbeou se mu zdá pořád to samé dokola. Harryho smrt. Když se to stalo poprvé, ve zmatení nedokázal rozlišit sen od reality a Harrymu ustrašeně psal, jestli je v pohodě. Pak mu to došlo..

Louis koukal z okna a plakal. Nenáviděl celý svět. 

,,Proč si mě tu nechal, Harry?" zašeptal a začal hystericky plakat. Nezvládal to.

,,Do háje proč?!" vykřikl a smetl věci ze stolu. Ta bolest z celého dne se dostávala na povrch. Bolest z celého týdne, kterou prožíval. Se vším měl spojeného Harryho.

Věděl, že je pozdě a asi vzbudil celý dětský domov, ale jemu to bylo jedno. Sedl si k posteli a plakal.

Do místnosti vtrhla Helene a když viděla Louiho, ihned pochopila. Moc ji mrzelo, co teď Louis prožívá. Neměl jednoduchý život a Harry mu do něj vnesl radost. A teď je to pryč. Začínala se bát, co bude s Louim dál. Sedla si k němu a objala ho, nechávala ho se vyplakat.

***

Louis momentálně kráčel se svým blonďatým kamarádem ke škole. 

,,Jak jsi spal, Lou?" zeptal se modrooký blonďák aby řeč nestála.

,,Jak myslíš.." zachraptěl brunet. Opět ta zpropadená noční můra.

,,Víš.. mamka by tě chtěla vidět. Mohl bys přijít na víkend.. víš, bojí se o tebe." 

,,Ni, já nevím.." vydechl. Celkově se teď od všech začínal distancovat.

,,Takže jinak. Na víkend jseš u nás, měl by sis zvykat." řekl Niall pevně. Louis měl teď rozházené myšlenky, proto se na něj musel občas použít tvrdý tón.

,,Zvykat?" koukl na něj nechápavě Louis. Niall mohl poprvé pořádně vidět do jeho tváře. Oči zarudlé od pláče, skoro až černé kruhy pod očima a začínaly mu propadat tváře. Harry, proč jsi ho tu nechal, pomyslel si zoufale Niall.

,,Nemám ti to tedy ještě říkat, ale budiž. Mamka s taťkou se rozhodli, že tě adoptují. Budeš žít u nás, mít svůj vlastní pokoj, všechno. Protože se o tebe naši bojí a já s Gregem taky. Navíc, byla to mamčina iniciativa, chce ti pomoct postavit se do života. Ne, nic neříkej, prostě to tak bude a hotovo." vysvětlil mu Niall. Na Louiho to bylo moc informací, ale pochopil, že.. že ho Horanovi chtějí k sobě domů už nastálo.

,,Ni, já.. dě-děkuju." vykoktal ze sebe Louis. Poprvé od Harryho smrti cítil náznak štěstí a silně objal blonďáka.

Niall mu objetí opětoval. Byl rád, že vidí Louiho se usmívat. I když věděl, že pro něj bude těžké se přes Harryho smrt dostat.