Kapitola 24

2.7K 118 17
                                    

Baylee

"Kam jdeš?" zeptal se zmateně Adrian, když jsem se ráno objevila v kuchyni.

"Do školy?"

"To snad nemyslíš vážně?" zamračil se a pár kroky došel ke mně. "Včera jsem tě dovezl z nemocnice."

"Já vím, ale už jsem v pořádku. Moc dobře víš, že o nic vážného nešlo," zamumlala jsem a obešla jej, abych si mohla nalít do hrnku kávu.

"BayBay," povzdechl si za mnou a já se k němu s opětovným povzdechem otočila. "Myslel jsem si, že oceníš, když budeš moct zůstat ještě doma," poznamenal pobaveně.

"Jo, to jo, ale slíbila jsem Blakovi, že přijdu na jeho zápas, který je dnes."

"Dobře, ale udělá se ti špatně nebo cokoli a okamžitě mi zavoláš." Ukázal na mě prstem s vážným výrazem. Souhlasně jsem přikývla hlavou a potlačila potřebu protočit očima. "Tak zatím," usmál se opět, přiskočil ke mně, věnoval mi pusu na tvář a zmizel na chodbě. Jen jsem nad ním zavrtěla hlavou a s úsměvem se posadila na barovou židli.

Když jsem dopila svou ranní kávu, tak jsem se zvedla, přehodila tašku přes rameno a vydala se do školy. Rozhodla jsem se pro delší cestu, takže jsem prošla kolem autobusové zastávky a šla dál ulicí. Sluníčko krásně prohřívalo mé tělo a teplý vzduch byl pro mě naprosté blaho.

Myšlenkám jsem nechala volný průchod. Přemýšlela nad vším, co se za poslední dobu stalo a kolik se toho změnilo. Jediné na co jsem si zakazovala myslet byla má matka. Což jsem dělala prakticky pořád, kromě nočních můr, neměla v mé hlavě místo. Jediné momenty, kdy jsem si na ní dovolila myslet, bylo, když jsem myslela na svého tátu. Myslela jsem na dobu, kdy bylo ještě vše správně a tak jak mělo být. Byli jsme tolik šťastní. Všichni. A ona to poté vše zničila. To jsem jí nikdy nedokázala odpustit, proto jsem jí po jejím odchodu vytěsnila z hlavy, zakazovala jsem si na ní myslet, až moc to bolelo. A poté, co udělala pár dní zpět, jsem jí už nedokázala přijít ani na jméno. V té chvíli jsem ztratila veškeré zbytky respektu, kterých jsem se po celou dobu ještě snažila držet.

Místo toho jsem svou mysl zaměstnávala věcmi, které se děly okolo. Měla jsem v hlavě jen myšlenky na to, jak se najednou můj život obrátil vzhůru nohama a vydal se úplně jiným směrem. Lepším směrem. Najednou jsem nebyla ta holka, která se ve škole schovává, která se vyhýbá všem, protože jí všichni nesnáší. Najednou jsem měla i jiný kamarády, než Cristinu. Najednou jsem neměla problém s komunikací, hlavně co se týkalo kluků. Cítila jsem se tak živá a šťastná. Doteď jsem si to pořádně neuvědomovala. Ale po těch pár dnech v nemocnici, kdy se u mě objevili všichni, na kterých mi záleželo a měli o mě starost. Měli starost o to, abych byla v pořádku... Vehnalo mi to slzy do očí. Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych je zahnala a došla k budově školy. U mé skříňky stála Cristina.

"Ahoj," usmála jsem se, načež ona neřekla nic a jen se mi vrhla kolem krku.

"Bože! Tohle už mi nedělej!" vyjekla a utáhla své sevření.

"Myslela jsem si, že jsem si přednáškou už prošla," uchechtla jsem se. Odtáhla se ode mě a zamračila se. Okamžitě se mi vybavil moment, kdy vběhla ke mně na pokoj absolutně vystrašená a ubrečená. Adrian to samozřejmě podal tak, že pomalu umírám. Pak jsem si vyslechla dlouhou přednášku o tom, že se o sebe mám začít víc starat, že mám začít více jíst a když mi není dobře, tak rozhodně nemám pochodovat po bytě, zvlášť když nikdo není doma. Pak jsem samozřejmě dostala vyhubováno, jak se o mě bála, že vážně nečekala, že když jí zazvoní ráno telefon, tak první co uslyší bude, že jsem skončila včera večer v nemocnici. Upřímně řečeno, tenhle můj výlet do nemocnici nás opět sblížil. Od té doby, kdy jsme si promluvily o tom, že na sobě zapracuje, to mezi námi bylo pořád dost napjaté a nevídaly jsme se skoro vůbec. Ona si zřejmě potřebovala utřídit vše v hlavě a já upřímně neměla ani pomyšlení na to dělat první krok, aby se to mezi námi zlepšilo. To musela ona. Ale když se ten den objevila v nemocnici, jakoby všechno to napětí zmizelo. Její strach o mě mezi námi prolomil ledy.

Hold Me, PleaseDonde viven las historias. Descúbrelo ahora