Prisoner | LS

18

Louis se ten večer, unavený sám sebou a svými myšlenkami, sesunul na vrchní postel cely. Schody tím, jak byl zmatený sám v sobě a docela tomu přispěl i špatný tlak, lezl na dvakrát, protože mnohokrát byl vrácen zase zpět na zem. Tížilo ho tolik věcí i maličkostí, že se ta tíha projevovala. Byla na jeho zádech celé dny a táhla ho zpátky k zemi. Jakoby jeho postel byl dlouho nedosažitelný cíl a schody ta klikatá cesta k němu. Zem byla všechna ta černota, která pobývala v jeho těle a čekala na příležitost, aby ho mohla zastihnout na tom největším dně. Byl to nekonečný koloběh života, zvláště teď.

Večer upadl v tvrdý spánek, který se, ale během noci změnil ve velice lehký. Možná až příliš lehký. Každý zvuk kovů z ostatních cel nebo povídání mezi policajty, přerušovalo jeho spánek zas a znova. Pokaždé, když se probudil, ležel v posteli sám. Teď bylo pět ráno a jakmile opakovaně otevřel svá víčka a trošku se otočil na posteli, zavadil o tělo vedle sebe. Pro ujištění přejede konečky prstů po těle svého společníka. Uvolněné, ale přesto viditelné svaly. Modřiny, které zkoumal předešlý den. Kudrnaté jemné vlasy. Poznal by ho i po slepu. Jeho tělo bylo orosené potem a rty měl mírně od sebe. Ve tváři výraz jakoby s něčím bojoval a pravou nohu lehce přehozenou přes tu Louisovu. Louis sleduje Harryho neklidný výraz ve tváři a jeho mozek ho z druhé strany znovu utlačuje. Po zádech mu přeběhne mráz a začíná se zase cítit jakoby to tělo nebylo ani jeho. Jako by byl nezvaný host. Necítil se jako rozdvojená osobnost ani jako psychicky narušený člověk. Jen má své vnitřní démony jako každý jiný z nás. Připomínají mu věci, které už vůbec nejsou důležité jen, aby mu mohli pomotat na chvíli hlavu. Připomínali mu špatné a trapné věci a proto to Louis pořád tak přehnaně nad vším přemýšlel. Bylo to, jako když usínate a váš mozek vám najednou připomene nějakou věc, na kterou by jste si za normálních okolností nevzpomněli. U Louise to byli bohužel vždycky ty nejhorší etapy jeho života, ne ty trapné, nad kterými by přivřel oči a vytěsnil to.

Z jeho myšlenek ho vytrhne Harry, který ze sebe vydá jakýsi pazvuk a v posteli sebou silně trhne. To okamžitě upoutá Louisovu pozornost a přejede Harryho pohledem, aby si ověřil, že je všechno v pořádku. Pohledem spočine na jeho uvolněném obličeji a s mírným úsměvem pohladí jeho tvář. Spát nemohl a nic lepšího na práci neměl. Své ruce obmotá okolo jeho modřinatého bříška a hlavu zavrtá do jeho krku. Zevnitř ho sžírají jeho démoni a on se snaží marně zachránit. Zachránit tak, že se schová do Harryho náruče. Cítil Harryho nohy kolem těch svých, ale právě teď potřeboval spíš jeho pevnou náruč. Potřeboval by cítit jeho ruce na svých zádech, kolem svého pasu..Prostě někde.

Chtěl by tak strašně zmizet na pár minut z tohoto života. Dříve býval sám. Teď byl sám se svými démony. Od Liamovi smrti ho naháněli pořád. Byli v jeho hlavě a čekali na příležitost.

Louis se pomalu odtáhne od Harryho, aby ho nevzbudil a seskočí z malých schůdků dolů z postele. Své delší vlasy prohrábne rukou, aby je dostal ze svého obličeje a rozejde se po cele. Sedne si na dřevěný stůl, o který se, i když už na něm seděl tolikrát, stejně bojí, aby se pod ním nezesypal. Své nohy umístí na židli pod stolem a kolena přitáhne blíže hrudi. Hlavu položí do svých roztřesených dlaní a zavře oči nad bolehlavem, který ho zasáhl hned, jak se hnul z postele. Měl by s tím tlakem něco dělat, ale tady je to všem jedno, i kdyby někde omdlel. I kdyby měl vykrvácet na zemi v jídelně před všemi těmi lidmi, nikoho by to nezajímalo. Jen by po něm možná potom uklidili tu krev a jeho tělo odvezli pryč. Když tam tehdy dostal přes držku, taky to nikoho nezajímalo.

Harry sebou znovu trhne, ale tentokrát se tím probudí. Udýchaně se zvedne do sedu a svými dlaněmi se zachytí o svá kolena a těžce vydechne. Když si všimne, že se vedle něj nenachází menší brunetek, rozhlédne se po místnosti. Jasná zeleň se setká s pomněnkovou modří. Oba rozhození, akorát každý z jiného důvodu. Lou byl ztracen sám v sobě. Harry v zamotané minulosti. Minuty ubíhají a chlapci jsou jako seknutí v časoprostoru.