Moje krátké příběhy

Chlapec, který nechtěl žít

Pohrdavý pohled jsem na tebe vrhla, ale ty si můj pohled ignoroval. Nikdy jsi neřešil, co si o tobě ostatní myslí. Bylo skoro nemožné té naštvat.

Když tě někdo pomlouval, tak sis z toho nic nedělal, bylo ti to jedno. Říkal si, že je to jejich názor, ale uvnitř jsi trpěl. Štvalo tě, co si o tobě ostatní myslí, ale nedával si to najevo. Nechtěl si je poslouchat, ale stejně si je slyšel. I když sis dal sluchátka, tak si viděl jejich mimiku a věděl jsi, co o tobě říkají.

Chtěl si, aby už to skončilo. Aby toho už nechali a starali se sami o sebe. Věděl si, že to, co říkají, není pravda, ale přesto tě to štvalo, že si vůbec dovolí to říkat. Chtěl si žít, protože už hodně lidí tě zlomilo, štvalo a prostě jsi už měl skoro všech kromě své rodiny plné zuby.

Věděl si, že kdybys zemřel, tak by to tvojí biologickou rodinu zlomilo, a to jsi nechtěl, aby se stalo. Bohužel jednoho dne tě srazilo auto. Zlomilo to tvoji rodinu.

Máma tě po tvojí smrti konečně poslechla a rozvedla se s ním - s tvým tátou. Tvoje sestra každý den plakala,  protože jí chyběl velký bráška,  který jí vždy podržel, ať se stalo, co se stalo.

Rok po tvé smrti, si mamka našla přítele. Věděla že on je ten pravý a nevzdá se ho. Zůstali spolu až do skonání. Tvoje sestra chodila k psychologovi. Hodně jí zasáhla tvoje smrt a dávala si to pořád za vinu. Po pěti letech se už dala do pořádku a žila šťastný život.