Útěk před motýly

Kapitola 11.

U Maii bylo příjemné teplo. S Williemem jsme si sedli na postel. "Tak co jsi naplánovala?" zeptala se Maia. "No moc jsme nepostoupili, ale Isah říkal, že máme běžet k řece má to bejt cca 40 kilometrů. Takže bych pouze zabalila nejdůležitější věci a přesvědčit ostatní dívky." Maia stála naproti nám a tvářila se zamyšleně. "Musíme si obstarat nějaké jídlo. Ty jsi měla rovnou nějaké knihy o rostlinách sbalené, co?" zeptala se. Samozřejmě, že jsem je měla sbalené. Jen jsem přikývla. Chvíli jsme si povídali o různých detailech našeho plánu.

"Kdy to řekneme ostatním?" zeptala se Maia. "No, to ještě úplně nevím, ale rozhodně to musíme udělat co nejdřív..." řekla jsem a zvedala se z postele. Williem mě následoval. "Je pozdě, měli bychom odejít. Dobrou noc." s tím Will zavřel dveře. Doprovodil mě do pokoje. Dal mi pusu. "Dobrou" zašeptal a odešel. Jako by se mezi námi nic nestalo.

Pokoj byl prázdný rozsvítila jsem a všimla si malého papírku úhledně složeného na stole. Rozložila jsem ho. Hned jsem poznala od koho je. Isahův rukopis byl jedinečný.

Milá Beco

Vidím, že jsi si již vybrala Williema. Dnes odjíždím. Na stole máš nějaké plány budovy a mapu okolí.

Přeji šťastnou cestu.

Isah

Natáhla jsem se po zbylých papírech a rozprostřela je. Jeden byl docela podrobný plán celého zámku. Na krajích byli Isahovým písmem napsané poznámky. Odložila jsem všechny papíry a šla spát.

To ráno mě vyzvedl Will stejně jako to  následující. Pomáhal shánět zásoby a schovával je u sebe v pokoji. Isahova nepřítomnost mě netížila až do večera útěku. Když jsem přišla do sálu v doprovodu Willa, hledala jsem dívku v černých šatech. Nakonec jsem ji uviděla. V rohu daleko od ostatních lidí stála shrbená Maia v dlouhých černých šatech. Snažila jsem se netvářit se zděšeně, al rádi se mi to nepovedlo. Williem si mě přitáhl k sobě a táhl mě sálem do rohu, kde stála. "Proč jsi mi to neřekla?" Vyhrkla jsem na ni místo pozdravu. "Nechtěla jsem tě zbytečně stresovat. Měla jsi toho hodně na přípravu a stejně to na našem plánu nic nemění. Jakmile bude po konci plesu a já s Leou budeme sedět u stolu s vínem přijdete si pro nás a utečeme." Zoufale jsem se na podívala. Měla pravdu, že to na plánu nic nemění, ale takhle ohrožuje samu sebe a moc dobře to ví. Sami jsme to probíraly, že když nebude dost času tak dívky v černých šatech obětujeme. "Já vím, že to zvládneme." Vytrhla mě z paniky Maia, chycením za ruku. Jen jsem přikývla sice mě to neuklidnilo, al takovéhle myšlení mi rozhodne nepomůže. "Už je tady." Řekl Will a přitáhl si mě ještě blížeji k sobě.

"Maio, Leo přistupte prosím ke mně. Tyto dvě dívky byli vybrány vévodou, aby se stali manželkami jeho synů. Doufejme a přejme jim ať mají krásný a dlouhý život plný přepychu a pohodlí." Čarodějnice pokračovala ve svém proslovu, ale já jsem se spíše zaměřila na dvě dívky. Maia stála klidně, jak kdyby vůbec nevěděla co ji čeká. Za to Lea těkala očima po celém sálu a klepala se. Někdo by si mohl myslet, že je to nervozitou nebo nadšením, ale všechny dívky jak tady stáli věděli, že je to strachem. Setkala jsem se s ní pohledem. "Všechno je v pořádku. Přijdeme si pro vás." Zašeptala jsem. Lea se trochu uklidnila, ale ne o moc. Pomalu jsem začala couvat, abych se dostala na kraj davu, který se okolo dívek a té furie vytvořil. Když už jsem byla pomalu u dveří uslyšela jsem jekot. Will vytřeštil oči na místo odkud se ozval výkřik. Na zemi ležela Lea. Celý sál se propadl do ticha. "Všichni do svých pokojů" zavelela čarodějnice a všichni jsme se rozešli.

"Myslíš, že můžeme ten plán ještě uskutečnit?" zeptal se Will. "My ho musíme dneska uskutečnit. Maiu tady nenechám." odvětila jsem a přidala do kroku. V pokoji jsem se rychle převlékla do kožených kalhot a košili. Ke stehnu jsem si připevnila dýku od Williema a vzala tašku s připravenými věcmi. Opatrně jsem pootevřela dveře a koukla na chodbu. Nikdo tam nebyl. vylezla jsem z pokoje a neslyšně zavřela dveře. Popošla jsem k vedlejším dveřím na chodbě. Zaťukala a ze dveří vykoukla drobná dívka. Jen jsme na sebe kývly a obě začali obcházet ostatní dveře. S Williemem jsme měli sraz u dveří třídy. Když jsem tam přišla, nebyl tam. Chvíli jsem čekala, ale když stále nepřicházel, vydala jsem se pro Maiu sama. Otevřela jsem dveře ke schodišti a pomalu jsem postupovala dolů. Po chvíli mi oči přivykli tmě. Rukou jsem se opřela o stěnu. Byla vlhká až slizká. Když jsem stála už na hraně světla od svíčky, která osvětlovala místnost zastavila jsem se. U stolu seděla pouze Maia. Pohled na pokoj mi vracel vzpomínky. před očima jsem viděla ty dvě nevinné dívky s podřezanými hrdli, jak jejich krev pomalu stéká na podlahu. Udělalo se mi mdlo. Opřela jsem se zase o stěnu a zase ucítila tu nepříjemnou vlhkost na dlani. Podívala jsem se na dlaň. Byla celá pokrytá krví. Odtáhla jsem se od stěny a snažila se vzchopit. Ruce se mi klepali a dýchala jsem nepravidelně. Šáhla jsem po dýce a pevně sevřela její rukojeť. Vystoupila jsem na světlo.  "Beco" vydechla Maia, když mě uviděla. "Kde je Williem?" zeptala se zmateně. "Nevím" odpověděla jsem a vedla ji po schodech nahoru. Všechny dívky byli už připraveny na chodbě. Ven jsme se dostali stejnými dveřmi, kterými jsem chodila jak s Isahem i s Williemem.