Stage (Roger Taylor FF) POZASTAVENO

8. Pouto

Probudil jsem se s horečkou. Dlouhou chvíli jsem jen nezaostřeně zíral na strop, na to jak je pod ranním světlem bělejší než normálně. Neposkvrněný, daleko od věcí, které by mohly narušit jeho jednotvárnost, protipól věčných změn, bděl nad vším a neměl žádnou podobu.

Přišlo mi, že tyhle myšlenky vůbec nepatří mně. Jako by se moje já padlo do mlhy, ztracená duše, hledání otázek a žádné odpovědi. Kolotoč pocitů které neměly důvod, zamotané, tak silné, že jsem je vlastně necítil.

Uvědomil jsem si, že mi hoří celé tělo, a když jsem se pohnul, abych se podíval kolik je hodin, odkryl jsem kousek kůže, kde mě vzduch začal tolik studit, že jsem se zavrtal hlouběji do peřin, jen abych neměl pocit, že umrznu. 

Les v pokoji nebyl, jen jsem z vedlejšího pokoje slyšel tiché šramocení. Nechtěl mě vzbudit. Unaveně jsem se nad tím pousmál. 

Zamyslel jsem se nad tím, co se včera dělo. Došlo mi, že vůbec nevím. Poslední co jsem si pamatoval bylo jak piju něco z kelímku. Co se dělo potom se mi rozmlžilo do táhlé nicoty, ze které jen občas vypluly nesouvislé záblesky událostí, které se ale zdály být tak absurdní, že jsem si prostě jen pomyslel, že se mi to zdálo.

Když jsem se na polštáři pootočil, abych si lehnul trošku jinak, cítil jsem známou vůni. Jane. Co dělala vůně Jane v mém pokoji? Nikdy tu nebyla, nikdy mi nedala kousek svého oblečení. Byl jsem si ale stoprocentně jistý, že to byla ona. Musela tedy být v mém pokoji. Kdy tu byla? Byla tu ještě? Co se stalo? 

V tu chvíli se opatrně otevřely dveře a v nich se objevila Lesova hlava. Když uviděl, že jsem vzhůru na tváři se mu objevil úsměv. „Dobré ráno, marode," vešel do pokoje. V ruce měl šálek zázvorového čaje, který s oblibou připravoval vždy, když byl jeden z nás nemocný (což byl většinou on).

„Do-," chtěl jsem ho taky pozdravit, ale místo toho jsem se šíleně rozkašlal. 

Les si povzdechnul, položil mi čaj na noční stolek a sednul si ke mně. Starostlivě si mě prohlížel, skoro stejně jako moje máma. Pohled beze známky ironie, pouze strach a jiskřičky naděje. „Jak se cítíš? Myslím, že se asi ani ptát nemusím, co? Co jsi to včera vyváděl," zakroutil hlavou.

„Co se stalo?" dostal jsem ze sebe namáhavě. Hlas se mi v hrdle zadrhával. Zněl jsem, jakobych měl v krku knedlík.

„To bych se měl ptát já tebe..." znovu si povzdechnul a pak se podrbal vzadu na krku. „Okolo jedenácté slyším zvonek, tak letím otevřít," dal se do vyprávění. „A tam dívčí hlas a že se ti něco stalo a že potřebuje pomoct." Jane. Jane mě zachránila. Ale z čeho? „Tak jsem běžel dolů otevřít. Rogi byl jsi úplně mimo. Když se nám podařilo tě dostat až na naše patro, řekla mi, že jsi nejspíš pod vlivem drog, které ti musel dát někdo do pití, protože tě nic brát neviděla. Měl jsi totální bad trip... Nechápal jsem, proč jsi tak promočený, prý jsi spadl do bazénu a málem se utopil a ona tě pak s nějakým týpkem, myslím, že Jacksonem, vytáhla z bazénu a přivezla sem. Ona pro tebe skočila do toho bazénu, sama byla promočená a bez bot..." Chaoticky mi vyprávěl se všemi emocemi, jako když se dětem vypráví pohádka a je tam nejdramatičtější scéna. Problém byl, že tohle nebyla pohádka, ale holá realita. Před všemi jsem se ztrapnil. A kdoví co jsem předváděl doma.

„Jak dlouho tu byla?" zeptal jsem se opatrně. Představoval jsem si, jak se o mě s Lesem stará, jak mě Les převléká, jak mám záchvaty a noční můry a jak zvracím na záchodě. Nic z toho jsem si nepamatoval, ale bohužel jsem si vytvořil přesnou představu.

„Dokud jsi definitivně nezabral. Starala se o tebe a byla s tebou, když sis procházel nejhoršíma halucinacema." Cítil jsem tu jednu otázku ve vzduchu, v jeho hlase zaznívala nedočkavost z toho ji vyslovit a dětská radost, jelikož si myslel, že zná odpověď.