7. V dobrém i ve zlém nebo tak nějak

50 8 4
                                    

Červen 1950, St. Catalina, California, Spojené státy Americké

Sebastian

Chtěl to říct prostě, bez ozdob, bez citových výlevů a bez přehnaných slibů. Slíbit vše, přesto nic navíc, co se nedalo splnit. Chtěl, aby každé slovo vycházelo z jeho úst společně s dechem a s jejími nádechy se stávalo součástí ní. Prosté věci jej vždy okouzlovaly víc než neživé zdvořilosti. Ten slib měl znít stejně jako jejich budoucnost. Jako příboj moře, šumivá hudba bez not, osnov a houslového klíče před prvním tónem. Píseň bez začátku a konce.

Než poklekl, vzpomínal, jak se byl to ráno projít, uspořádal si myšlenky, hodil mořské hladině malou krabičku a ona ji se žblunknutím přijala. Nechal si jen ten prsten, a když poklekl na koleno a nervozitou zavrávoral, držel jej jen tak v obvázané dlani.

Než stačil prsten upustit a dotknout se při pádu rukou podlahy v prázdné jídelně překryté bílými plachtami, klekla si i ona a zachytila ho. Společně se sesunuli na zaprášenou zem a Sebastian spustil bědování: „Copak je to tak těžké, požádat tě tak, jak se patří?" Jenže ji svým počínáním nerozčílil, jako vždy jej odměnila dojatým smíchem. „Stačí, když řekneš pár těch svých otřepaných frází a navlékneš mi obroučku."

„ Nechceš mě ani trochu napínat a předstírat, že neřekneš ano?"

„Na to jsem až příliš nedočkavá," odvětila.

„Tak aspoň vstaň," vybídl ji a pustil se jí. Až pak se dal do proslovu: „Emily Mooreová, jsi moje nejlepší přítelkyně a láska mého života. Jsi dívka, která dala mému bílému nepokreslenému životu barvy, a jestli si mě vezmeš... A teď se alespoň chvíli tvař nerozhodně, a dovol mi doufat," instruoval ji a Emily se na okamžik pokusila o vážnou tvář, ale brzy se dala do smíchu.

„Tak ti slibuji..." zarazil se a v předstíraném podráždění ji napomenul: „Přestaň se smát, Emily. Já se tu o něco snažím, a ty mi to takhle kazíš," a když nepřestala, dal se do smíchu i on: „Jsi spokojená? Zase jsi mě rozhodila!" a ona přikývla.

Nadechl se, aby se uklidnil a mohl pokračovat: „jestli si mě vezmeš, tak ti slibuji, že budu manželem, na kterého je spolehnutí. Že nikdy nebudu chtít odejít. Nehledě na to, jak těžké to bude. Nehledě na to, kolik těžkostí nás čeká a kolik společného času nám zbývá," všiml si, že utichla a cítí společně s ním tu tíhu závazku, kterou na něj svým souhlasem přenese. Sebastian, pro změnu rozhozený nečekaným tichem, najednou ztratil veškerá slova a zamumlal cosi jako: „V dobrém i ve zlém nebo tak nějak se to říká, viď?"

„Až na svatbě," opravila ho a oba se znovu dali do smíchu, do nějž Emily pronesla své „ano".

Za pár minut hotel ožil hudbou z gramofonu a skromnými gratulacemi od zbytku osazenstva, bez stolů prohýbajících se pod tíhou vybraných lahůdek. Z hory seskládaných židlí a stolů strhali plachty a do váz umístili divoké kosatce, z nichž rovněž spletl věneček, který položil své snoubence do zlatavých kadeří.

„Vypadáš, jako kdybys viděl boží zjevení," prohodila k němu Patricia, zatímco pomalu upíjel ze sklenice s vínem a pozoroval malou skupinku tančící v kroužku uprostřed sálu, a on na ni hodil varovný pohled. Snad ze zvyku nebo protože z něj vycítila to, čemu nechtěl dát volný průchod. Chtěl Emily milovat obyčejně, jako by byli jen jedním párem z nekonečna jiných. Nechtěl jejich společný život považovat za zázrak, přesto se neubránil úžasu, když ji, dívku, jíž nebylo souzeno vyrůst a žít vlastní nezávislý život, viděl tančit a radovat se. A všechno, co kdy uzřel na vlastní oči, a co toužil malovat, najednou s tím výjevem zešedlo.

Minulé životy ✔Where stories live. Discover now