Kapitola pátá

77 14 2
                                    

Lee?

Nicka probudilo slabé klapnutí. Zavrtěl se na posteli, rozespale zívl a otevřel oči. Místnost ozařoval jen slabý svit světla přicházející z obývacího pokoje. Chvíli trvalo, než se konečně probral a zjistil, co se vlastně děje. Jenže to, co viděl, ho naprosto vyděsilo. Lee stál u skříně. Dveře byly otevřené, na zemi ležela jeho cestovní taška a Lee do ní házel všechny svoje věci. Ani se neohlédl, i když musel slyšet, že se Nick probouzí a dál naprosto neruše pokračoval ve své činnosti.

Lee? Co to děláš? Nick se pomalu zvedl, ale Lee se neotočil.

Tak co to děláš, Lee? Vyskočil z postele a přistoupil k němu, chytl jeho ruku, která chtěla hodit další kus oblečení do tašky.

Nech mě, Nicku, nech mě být, vyškubl se mu a dál se věnoval vytahování svých věcí ze skříně.

Lee? Co se děje, proč se balíš? Nedokázal si to vysvětlit, co se děje, ale bolest, kterou cítil, když viděl, jak hází svoje věci do tašky, tak ta byla opravdová. Lee? Tak mluv se mnou, co se děje? Vykřikl nahlas, zatímco Lee se sehnul a vzal do ruky tašku naditou svými věcmi.

Odcházím, Nicku, už tady s tebou nemůžu být?

Ne, Lee, nechoď pryč, neodcházej! Chytil ho za ruku, chtěl mu zabránit v odchodu. Promluvíme si, Lee, promluvíme si, nechoď pryč, prosím. Prosím! Ale jeho prosby nebyly vyslyšeny, Lee se na něj ani nepodíval.

Musím jít. Už spolu nemůžeme být! Je konec, Nicku. Je konec!

Jak krutá slova to byla pro Nickovo zkoušené křehké srdce. Nevyslyšel jeho prosby, jen ho viděl, jak si obléká bundu a vzápětí za ním zaklaply dveře. Stál tam, zoufalý, zmatený, bolavé srdce mu divoce bušilo a pokoj náhle zčernal šíleným zoufalstvím...

Ne, nesmíš odejít, Lee, neopouštěj mě, prosím....Lee!

Lee, neopouštěj mě! ?

Nick se s leknutím probudil. Už se mu zdálo hodně snů, ale tenhle ho vyděsil víc než kterýkoliv jiný. Sakra, kam se hrabou všechna strašidla, černá magie, démoni a bůhví, co ještě. To byl jen slabý odvárek proti tomu, že by měl o Leeho přijít. Ještě v polospánku se posadil na posteli, zpocené triko přilepené na zádech, a zmateně se rozhlédl po prázdné ložnici. Budík ukazoval půlhodinu po půlnoci, dveře od skříně byly zavřené, díkybohu, ale místo vedle něj bylo prázdné.

Lee tam nebyl!

Bylo už tak pozdě, normálně by přece už ležel vedle něj a spal. Ne, normálně by se už vzbudil a zeptal se ho, co se mu zdálo a jestli je v pořádku. Už by ho držel v náručí a šeptal mu do ucha, ať klidně dál spí. Ale teď tam nebyl. V celém bytě bylo ticho a prázdno, jen měsíc osvětloval pokoj stříbrnou září a zdálky zazníval ruch projíždějícího auta.

Ach bože, Lee je opravdu pryč, on fakt odešel! Odešel a on to normálně prospal!

Snad nikdy v životě ho nezachvátila taková panika, jako teď. Ten sen, tak reálný, skutečný, ho tak vyděsil, že ještě v polospánku celý dezorientovaný a totálně vyděšený vylítl z postele.

„Lee? Lee, kde jsi?" vykřikl zoufale na celý byt a jak se snažil rychle vstát, nohy se mu zamotaly do přikrývky a plácl sebou na zem jak dlouhý, tak široký. Nedokázal vstát, jen se opřel o postel, snažil se nadechnout, vzpamatovat se a trochu si utřídit svoje zmatené myšlenky. Ale ten sen, ten příliš živý sen, pronikal jeho myslí a jen těžké bylo uvěřit opaku.

Návrat Krysaře 1 - případ osmýKde žijí příběhy. Začni objevovat