Myšlenky jemu

•°°8°°•

Přelom z roku 2021 do roku 2022

Nalijme si číši čistého vína - ne vše jde vždycky tak, jak si člověk vymíní.

Ač jsem přijala stav světa takový jaký byl, stále jsem tušila slabá místa, která se mohla kdykoliv ozvat .

Ač se se má růže čím dál částěji se zvonivým smíchem mezi rty koupe na hřejivém výsluní lásky, občas se osamocená myšlenka zatoulá k Tobě.

Ač mé srdce plní láskou jiný, stále si pamatuje ty jemné vlnky vzrušení, které jsi ve mě způsoboval svojí samotnou existencí na tomto světě. Stále je způsobuješ, ale s mnohem menší intenzitou.

Tyhle Tvé drobné epizodní návštěvy mého vědomí způsobují vnitřní pnutí, se kterým jsem v uplynulých měsících i rocích bojovala. Mé srdce patří jinému, ale přitom malé místečko v srdci stále nechávám Tobě. Dělá to ze mě neupřímnou milenku na zcestí do zatracení hanbou?

Slunce mě miluje a sneslo by mi shůry nebeskou modř, kdežto Ty jsi mi nechal jen pár všedních vzpomínek. A i přesto jsi dokázal upoutat moji pozornost, ba dokonce si ji vynutit často proti mojí vůli. Chci dávat lásku jen tomu, kdo ji dává mě, kdo o mě pečuje, chrání mě před nevyzpytatelností světa ve své široké a láskyplné náruči a zvedá mě na piedestal jako sochu bohyně. Jenže před vlastními myšlenkami mě Slunce ochránit nedokáže. K božské dokonalosti, kterou ve mě Slunce spatřuje, mi chybí jen svatozář, která mi ale nad hlavu nepatří. Nejsem jí hodna, když za mnou jako ovečky chodí myšlenky na Tebe a já je místo zahnání počítám. Jako bys byl mým stínem. Vlezle mě šimráš na zátylku. Jenže abych si mohla prohlížet, jak mi ležíš u nohou, musím se na podstavci otočit ke Slunci zády.

Měla jsem pocit, že s každým tvým vkradením se do mé naivní mysli se mi postupně a nenápadně zarýváš pod kůži. Představila jsem si, jak s každou vteřinou, kdy Ti v představách vánek čechrá vlasy, se mi po milimetrech rozlézáš na pokožce jako sněť. Vyděsilo mě to. Měla jsem strach, že mě pohltíš, uvězníš v mém vlastním těle, s ochromenou růží uvnitř vyplašeně se vzdouvajícího hrudního koše. Přestože jsem nedokázala zastavit iluzorní siluetu s Tvojí postavou a její návštěvy mé hlavy, nemohla jsem se ani nechat zavalit zničujícím přívalem bolestivých střepů. Cítila jsem velké napětí a obavy, ale také mě viklala vlastní žádostivost. Když jsem nedokázala odbít ani osamělé myšlenky na Tvůj sladký úsměv, jak bych se mohla bránit, kdyby se osamocené myšlenky zhmotnily do celistvé ideje Tebe nerozeznatelné od skutečnosti? Kdyby mě Tvůj vymyšlený stín chytil za zápěstí a křičel mi důkaz své nadvlády nad zdravým rozumem do obličeje? Zradila bych dobrosrdečné Slunce.

Neuměla jsem se se svými pocity vyrovnat a najít vnitřní smír. Vždy mě svíral pocit viny, který mi našeptával, že mám v očích vepsané pokrytecké tajemství, jež je velmi snadno odhalitelné. Styděla jsem se za to, že nedokážu celé srdce darovat jedinému člověku, a schovávala ruměnec ve tvářích do polštáře nasáklého slzami noci, zlobila se na sebe, obviňovala tvoje nevinné blyštivé oči, vyčítala Slunci přílišnou jasnost nebo naopak nedosatečnou hřejivost paprsků dopadajících na okvětní lístky. Tížilo mě černé svědomí, když ses mi na pár prchlivých okamžiků zjevoval před očima a díval ses na mě s neskutečně laskavým pohledem plným něžné náklonnosti se špetkou vyzývavosti. Zachvacovala mě panika, kdykoliv k mým uším dolehlo Tvé vyřčené jméno, typické a hravé, jako vepsané do dětské knížky pod veselý obrázek světlovlasého chlapce. Obšas když jsem nemohla spát a vlastní myšlenky se točily ve zběsilém víru, pohled do stropu nad postelí rozpouštěl masu stavebního materiálu nade mnou a hvězdná obloha mě přenášela do teplých večerů, kdy jsme se s kamarády scházeli na stejných posezeních u táborového ohně. Zabíhala jsem na stezku vzpomínek, ze kterých bylo nebezpečně blízko k činorodé představivosti.

Asi ze sebe vydávám myšlenky zmateně a nepřehledně, za což se Ti omlouvám. Ale přesně takhle jsem se cítila. Hlavu jsem měla popletenou a přeplněnou chaosem. Levá hemisféra na mě hlasitě křičela, ať jakoukoliv myšlenku na Tebe vytěsním, kdežto ta pravá mi chodila klepat na zavřená víčka s obrazem Tvého úsměvu. Rozum zavíral dveře, srdce usilovalo o jejich otevření dokořán. Pragmatické ticho se snažilo přehlušit líbezný zpěv ptáků v korunách stromů a naopak.

Tato nepřetržitá vnitřní bitva bez vidiny blízkého konce mě vyčerpávala. Věděla jsem, že musím něco udělat, než se mi úplně zatemní mozek a růže začne zase chřadnout.