Jmenuje se Uzlík. To ptáče se jmenuje Uzlík, přišlo mi to tak správné. Dát někomu jméno znamená získat další druh vazby a my mezi sebou nějaký ten vztah máme. Asi... Připadá mi to jako jistý druh vztahu, ale moc tomu nerozumím. Čekal jsem, že půjde o krátkodobou věc. Dám ho do pořádku a on odletí. Jenže omyl, Uzlík zůstal. Ale proč by něco takového dělal? Vyrostla z něj silná samostatná vrána. Dokáže se o sebe postarat, nepotřebuje mě. Tak proč zůstává? O co se snaží?
Když odmítl odletět, pokusil jsem se o odchod sám. Jenže Uzlík mě následuje a to je... nezvyklé. Zvláštní. A mně přijde, jako bych se nacházel na rozcestí. Dvě cesty, ale která je ta správná? Byl jsem přesvědčen o tom, že ta první. Počítal jsem s tím, že mě Uzlík opustí. Dávalo to smysl. Nikdy jsem nečekal nic jiného, nikdy jsem nechtěl něco jiného, ale teď, teď když mám před sebou i tu druhou cestu, na které se již nenacházím sám, tak najednou cítím zvláštní potřebu vydat se právě tímto směrem. Z nějakého důvodu se mi tato myšlenka líbí a z toho mě bolí hlava. Nerozumím tomu, tohle rozcestí tu nikdy nemělo být. Nikdy jsem neměl mít na výběr.
A tak mám Uzlíka a přemýšlím, co s ním. Chci od něj odejít, chci mu utéct, ale když udělám pár kroků kupředu, hned se zase vracím zpět. Hlava mi radí vydat se směrem, na který jsem zvyklý, který znám, ale kdykoli jej přijmu, zatoužím po tom vyrazit tím druhým. Točím se v kruhu, ze kterého se nedokážu vymotat. Pohybuji se, přesto zůstávám na místě. Působím trhaně, chaoticky. Dva kroky dopředu a několik zpět. Motám se, neschopný se rozhodnout. Neschopný to dokončit. Vše působí správně i špatně zároveň a já se nedokáži přimět k činu.
Co mám dělat?
YOU ARE READING
Bez citu ✅
Short StoryZápisky tuláka, který hledá slova. Slova, která by popsala, co se s ním děje. Slova, která by nazvala stavy, pocity, emoce, se kterými se běžně setkáváme, ale jemu jsou cizí. Slova, která by mu konečně přinesla svobodu. (dílo vzniklo díky roční výz...
