The Lie

Část 8

To si děláte srandu. Tak tomuhle se říká náhoda jako prase.

„Co to bylo?“ Přiletí do kuchyně Laura. Což mě, díky bohu, vyvede ze zírání na Johna, teda na Lucu.

„Ehm… J-Já se omlouvám.“ Ztrácím se ve vlastních slovech a začínám koktat. „J-Já to uklidím. Kde máte koště?“ Zmateně se rozhlížím po kuchyni. A když si všimnu plastového koštěte v rohu místnosti, hned si pro něj dojdu.

„Jsi v pořádku?“ Prohlíží si Laura moje ruce a poté sjede k dolní části těla. „Avery, ty krvácíš.“ Oznámí mi. Ani mě nic nebolí, ale když se kouknu na svoje kotníky, mám na jednom z nich malou ranku.

„To je v pořádku. Ani to nebolí.“ Pousměju se.

„To nepřipadá v úvahu. Luco, vezmi Avery do koupelny a vyčisti ji ten kotník, prosím.“ Položí mi ruku na rameno, vede mě, tak abych nešlápla do střepů, a předává mě do Lucových rukou.

„S radostí.“ Usměje se. Konečně, vidím jeho zářivý úsměv. Teda nevidím. Kruci, teď jsem tak moc zmatená.

Posadila jsem se na okraj vany a dívala se, jak Luca vyndává lékárničku ze skřínky pod umyvadlem. Zkoumala jsem každý jeho pohyb. Vždyť jsem si s ním, svým způsobem, psala 4 měsíce. Po tomhle jsem toužila, vidět jeho modré pronikavé oči a velký úsměv. Cítit jeho vůni, obejmout ho a všechno.

„Co tak koukáš?“ Zasměje se.

„N-nic. Jen koukám. Vadí ti to?“ Zasměju se s ním.

„Nevadí. Podej mi tu nohu.“ Jako poslušná holčička mu položím pravou nohu na stehna. Luca mi opatrně otírá krev vatičkou s velmi pálivým roztokem a poté mi ránu přelepí náplastí.

„Neboj, neumřeš na to.“ Opět se zasměje, lékárničku uklidí do skříňky a vatičku hází do koše vedle umyvadla.

„Děkuji Vám, pane doktore.“ Vypláznu na něj jazyk, což mi oplatí jeho velkým zářivým úsměvem. „Prý se s námi večer chystáš do víru velkoměsta.“ Jemně jsem se pousmála, načež si Luca sedl vedle mě na okraj vany.

„Pokud ti to nebude vadit, tak bych se k vám připojil moc rád.“ Zářivě se usmál. Do tváří se mi začala hrnout krev, byla jsem v rozpacích a srdce bylo nebezpečně rychle. Ten samý pocit jsem měla jen jednou v životě a to poprvé co jsem usedla za volant.
Co to blbneš, vždyť ho vidíš poprvé v životě. Vůbec ho neznáš, je to úplně jiný člověk, než se kterým sis psala. Ano, myslela sis, že si píšeš s ním, ale byl to Zayn. A to, že Luca je součástí této rodiny, je jen náhoda. Řekla jsem si pro sebe.

„Všechno je v pořádku, jenom se škrábnula.“ Pousmál se Luca, po darování informace své matce.

„Moc se omlouvám, za ty sklenky. Hned jak to bude možné, tak vám koupím nové.“ Vřele se pousměji.

„Ale co blbneš, jsou to jen hloupé skleničky, to nestojí za řeč. Hlavně, že jsi v pořádku.“ Pohladí mě Laura po rameni.

„Avery, pomůžeš mi prosím?“ Uslyším Sářin hlas z jejího pokoje.

„Ještě jednou se omlouvám.“ Dojdu do pokoje, kde to vypadá jako po výbuchu bomby ve skříni.

„Sáro? Je všechno v pořádku?“ Nechápavě jsem se zasmála a rozhlížela se po pokoji.

„Musím ti něco říct, zavři dveře.“ Nervózně se posadila na postel plnou oblečení, zadívala se na svoje ruce a čekala, až se k ní připojím.

„Co se děje? Trochu mě děsíš.“ Nechápavě jsem na ní koukala.

„Jsem v prvním ročníku na střední a jeden kluk z nové školy mě pozval ven. Dneska, jenže je starší a je známý po celé škole, jako badboy. Kouří, pije, hodně se ve škole rve a na učení kašle. A je to děvkař. Jenže je tak strašně hezký A… no jak to říct… už jsme se dvakrát líbali.“ Obličej si založila do dlaní. Ale než jsem stačila cokoliv říct, začala pokračovat. „Nechci, aby mě ve škole viděli jako další v jeho řadě. Jenže on má prostě nějaké kouzlo, co mě k němu táhne a navíc ten jeho přízvuk. Je to Brit stejně jako ty. Má úžasné smaragdové oči, tmavé rovné vlasy, okouzlující úsměv. A vždycky když ho potkám ve škole, v roztrhaných jeanách na kolenu, černý tričkem s výstřihem do V a vidím jak má tetování na ruce. Břišáky mu to tričko jemně zvýrazňuje, on si rukou projede vlasy a pak se na mě zářivě usměje. Tak přestávám myslet. A když se ty jeho smyslné rty přilepí k těm mým, tak je to jako… nevím jak to říct… husinu mám po celém těle, kolena se mi třesou a dech se zadrhává. Víš, co myslím?“

„Abych řekla pravdu, tak nevím. Nikdy jsem necítila nic podobného, ale myslím, že ses zamilovala.“ Usmála jsem se a chytla Sáru za ruku. „Ale podle toho, co říkáš. Tak to není moc hodný kluk. Je pravda, že na těchto zlobivých klucích je něco… temného, mají takové to kouzlo nebo prostě něco, co tě nutí to tajemný zjistit. Úplně vím, co tím myslíš. Ale ne, nikdy jsem tohle necítila. No možná jednou, ale jen na pár vteřin.“ Malinko se pousměju, při vzpomínce na událost z Londýnského letiště.

„Co mám dělat? Já se s ním nechci vyspat, ale kdykoliv se mě dotkne, nebo se jen podívá do mých očí a usměje se, tak mu dovolím všechno. Prosím, pomoc mi.“ Stekla jí slza po tváři.

„Kde se máte sejít?“ Pousmála jsem se.

„V klubu. Je to kousek od centra.“ Stále se dívala jen na své neklidné ruce.

„Mám nápad, ale budeš muset být silná. Slibuješ?“ Ušklíbla jsem se.

„Dobře, co navrhuješ?“ Pousmála se a z líček si setřela slzu.

„Jdi si dát rychlou sprchu a pak uvidíš. Jo, abych nezapomněla. Zkus si nechat suché vlasy.“ Pousmála jsem se a postrčila ji směrem ke koupelně.

Dveře od koupelny se zavřely a já konečně mohla uskutečnit svůj malý plán. Sáry oblečení jsem hodila do křesla v rohu pokoje, zrcadlo zakryla dekou a přešla ke svému kufru. Začala jsem se v něm přehrabovat a konečně našla své oblíbené černé jeansy s dírami na kolenou. Jenže, co k tomu? Pomyslela jsem si v hlavě. Rozhlížela jsem se po pokoji. Na hromadě v růžku místnosti jsem si všimla jednoho celkem velmi slušného trička. Jakmile jsem ho vzala do rukou, věděla jsem, že bude dokonalé. Bylo to šedé tílko s vykrojenými podpažím a na přední straně byl černý lev s otevřenou tlamou. Vypadalo to divoce, sexy a zlobivě. A taky o to mi šlo. Z kufru jsem vytáhla kosmetický kufírek a začala hledat svoje oblíbené šedočerné stíny a černé linky. Jakmile bylo vše připraveno, dala jsem nahřát kulmu, kterou jsem našla vedle kosmetického stolečku.

„Tak co máš v plánu?“