Odrazy duše

Bludiště a chaos

To prázdno se stále vrací. Nejdřív vše oněmí a pak tvou mysl zachvátí prudká bouře. Chceš to prázdno vyplnit a bouři utišit. Míříš k městu. K lidem a jejich emocím, které tě den co den vězní v tisících světů. Chceš zapomenout na to, co se stalo, na to, že jsi ublížila nevinné duši. Už dřív jsi lidem posílala noční můry, děsivé představy, ale ještě nikdy... Ještě nikdy tě to nedonutila něco cítit.

Zarytě upíráš oči na blížící se světla pouličních lamp. Šum v tvé hlavě sílí, pohlcuje ticho a bouři, až z nich zbyde jen sotva znatelná ozvěna. A přesto... Nedokážeš je vytěsnit. Nedokážeš číst v neslyšných hlasech šeptajících o pocitech a myšlenkách tak snadno jako jindy. Stále tě to ruší, stále tě to odtrhává, jakmile jen zaměříš pozornost na jedince v davu. Stále se vrací ona chvíle, kdy ti došlo, jak jsi bezmocná. Jak snadno tě ovládne prastará zvědavost a jak snadno se přerodí v něco neznámého, co tě sváže a nepustí.

Bloudíš pohledem po budovách, drátech a sloupech a vnímáš je víc, než by sis přála. Možná jsi ztracená, ale ne v myslích ostatních. Ty teď šumí jen kdesi na pozadí, jejich emoce nesměle ťukají, ale nehrnou se dovnitř tak jako jindy. Vyčkávají. Vyhlíží chvíli, kdy se přestaneš zaobírat sama sebou.

Je tohle vůbec možné? Jak? Proč teď? Proč vůbec? Může za to ona dívka? Nebo jen spustila něco, co se v tobě skrývalo odedávna, neviděné a nevnímané, ale přítomné? A pokud ano, proč to ten, kdo tě stvořil, pečlivě zamkl hluboko do tvé duše? Proč tě odsoudil k věčnému odrážení cizích emocí, aniž bys mohla sama něco cítit?

Od lidí ses vždy velmi lišila, ale nenapadlo tě, že by ses kdy mohla změnit. Byla jsi srdcesnílek. Nosič mnoha strastí i radostí a tvůrce snů i nočních můr. Tak proč se teď v tobě probudila ta touha vědět? Chtíč, který nezná hranic? Vítáš ho? Doufáš, že se vrátí? Nebo chceš zpátky svou netečnost, mysl plnou cizích pocitů, abys teď nemusela bloudit pohledem bez té typické zasněnosti? Sama nevíš.

Je to prokletí. Nebo spíš dar? Dříve jsi toužila po možnosti být sama sebou. Teď? Teď nechceš nic. Jen vrátit se ke starému způsobu své existence, protože to prázdno následované bouří teď nahradí něco jiného. Něco, co ti zatemňuje mysl, co tě nutí omílat si v duchu těch několik Proč? a Jak to?, aniž bys řešení byť jen zahlédla koutkem oka. Co tvé uvažování odráží a rozptyluje a zároveň soustředí do jediného místa.

Zdá se ti, jako bys myslela na všechno a na nic zároveň. Hlavou se ti míhají stovky, tisíce myšlenek naráz - jen některé doopravdy zaregistruješ - ale zároveň se všechny upínají k jedinému - k nedávné události na polní cestě. K dívce, jíž jsi rozbila pracně vystavěné hradby. Nevíš, co teď dělá. Pláče doma zoufalstvím? Utekla na nějaké tajné místo, kde objímá svou věrnou psí přítelkyni? Nasadila znovu onu masku, popraskanou a necelistvou, ale stále funkční, a vrátila se k rodině? Netušíš nic. Napadá tě toho tolik, ale ve skutečnosti si nejsi jistá ničím.

Co se s tebou děje? Proč ti myšlenky víří stejně zmateně jako křídla kolibříka? Proč těkáš až příliš přítomným pohledem z pouličních lamp na květináče zdobící zevnitř okna, z nich na větve stromů nedalekého parku, které sebou v bouři škubají? Připadáš si jako ony. Nestálá, bez místa, kde bys ve vlastní hlavě spočinula v klidu a tichu, bez jediného záchytného bodu, jež by tě z bludiště úvah a němých otázek vyvedl.

Náhlá přeplněnost tvojí mysli vytváří tlak, který ti zevnitř bije do spánků, který tě nutí zrychleně dýchat. Utápíš se v obavách a nejasných otázkách s ještě nejasnějšími odpověďmi. Bloudíš ve vlastním vědomí. Je to neznámé. Je to zvláštní. Posadíš se na lavičku v parku, kam jsi došla, aniž bys to vlastně zaznamenala. Nevnímáš kapky, které stále bubnují do tvého těla. Snažíš se vytěsnit pryč ten chaos, odháníš otázky jako dotěrné komáry, ale ony se stejně vrací. Zas a znovu. Stejně jako bodavý hmyz tě svědí, ale když se začneš bránit škrábáním, jen to zhoršíš. Nic tím nezměníš.