1

614 17 4
                                    

,, Tati! Tati! Kde jsi?" křičela jsem. Běžela jsem přes celé naše patro ve Stark Tower, vyhýbala se střepům a snažila se ignorovat temné skvrny na podlaze. Dívala jsem se všude možně, musela jsem najít tátu, musela, nechtěla jsem odejít bez něj. Uslyšela jsem hlasy, které vycházely z obýváku a rychle, ale tiše, jsem se tam rozběhla. Když jsem uslyšela, jak se hlasy zvyšují a jsou agresivnější, zpomalila jsem a nenápadně jsem nakoukla zpoza vylomených dveří, které už držely jen na jednom pantu. Uviděla jsem tátu, chtěla za ním utíkat, ale v mém zorném poli se objevil černovlasý muž, a tak jsem zůstala stát na místě. To před ním se musím ukrýt, to kvůli němu se to všechno děje. Muž chtěl udělat další krok k tátovi, ale zarazil se a pomalu pootočil hlavu mým směrem, všiml si mě a probodnul mě svýma nepřirozeně modrýma očima.

------------------------------

I'm a Barbie girl, in the Barbie world
Life in plastic, it's fantastic
You can brush my hair, undress me everywhere
Imagination, life is your creation.
Rychle jsem se vyšvihla do sedu a při tom se bouchla do hlavy o poličku nad postelí. Vážně bych ji už mohla konečně oddělat.
,,Kurv-ňa fix" zaklela jsem. Ale víc praštěná být stejně nemůžu. Promnula jsem si místo na čele kam jsem se bouchla a konečně vypnula otravný budík, který pořád zvonil a pokračoval dál v písničce. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a jen zírala do zdi. Snažila jsem si zklidnit dech a uspořádat vyděšené myšlenky, z toho, co se mi zdálo. Ty oči. Zase ty oči. Uklidni se! Byl to jen sen.

Zvedla jsem se z postele a podívala jsem se na hodinky, které mi měli údajně měřit spánek. Stály teda jen pár dolarů, ale což no. ,, Úžasný. Zase jsem spala jen čtyři hodiny." Povzdechla jsem si. Rezignovaně jsem svěsila ruce podél boků a přemýšlela, co udělám jako první. Podívala jsem se do zrcadla vedle postele a náhodou postřehla, že vypadám jak strašidýlko Emílek, co chodí do všech postýlek. Jo, to znělo trochu divně, a tak jsem si nazula moje Gucci pantofle z večerky a šla do koupelny udělat ze sebe aspoň trochu člověka. Jo, to bude dneska první věc, co udělám. Mám nemalé podezření, že jsou ty pantofle falešné.

Prošla jsem přes kuchyň kde jsem postavila vodu na čaj a konečně se dostala do koupelny. Podívala jsem se znovu do zrcadla a rukama se opřela o umyvadlo.
Světle hnědé až blonďaté vlasy, které jsem zdědila po matce, jsem měla rozcuchané a pod smaragdově zelenýma očima, které jsem měla také po ní, byly černé kruhy, které se tam rýsují už strašně dlouho a na který nefungují žádný masky, který se normálně najdou v drogérce. Prý že devět z deseti žen potvrdilo, že to skutečně funguje. Nevěřte tomu, lidi, je to velkej podraz.

Za ty kruhy mohou sny, které se mi poslední dobu pořád zdají.
Přesně ode dne, když jsem měla osmnácté narozeniny. Mám z toho trochu špatný pocit. Jako by se všechno mělo totálně podělat. Ale jsou to jenom sny. Jenom sny.

A teď abych vás uvedla do obrazu.
Zaprvé. Už 10 let Zemi vládne Loki. Popravil všechny představitele všech států po celém světě, kromě těch, kteří se mu vzdal a odpřisáhli mu věrnost. Ty jmenoval jako guvernéry a svěřil jim různá území. Válčil poměrně krátkou dobu a naštěstí se žádné supermocnosti nepovedlo aktivovat jaderné zbraně. Nakonec si podmanil úplně všechny. Naprosto všechny.


Zadruhé. Jakmile porazil Avengers, tak se zmocnil všech otcových věcí a samozřejmě peněz. Táty taky, teď je považován za mrtvého, ostatně jako celé Avengers a spoustu dalších, kteří se podíleli na odporu. Takže když jsem žila do 15 let s Peper. Moje dokonalá matka mě opustila, když mi bylo pět, podle Pepper nevydržela tu pozornost a zbláznila se z toho, říkali mi, že prostě odešla, ale já vím, že je mrtvá. Viděla jsem tátu ztrápeného, slyšela jsem, jak se o tom jednou někomu zmínil. Ale do té doby, co jsme s Pepper utekly a žily společně, to bylo fajn, ale pak se všechno pokazilo. Našli její stopu, a proto musela odejít a nechat mě samotnou, to už jsem ale mohla bydlet sama a pracovat, ale nikdy jsem nedopustila, abych nemohla chodit do školy, i když mě to někdy opravdu štvalo, táta by chtěl, abych ve škole pokračovala. Ale zase jsem byla všemi opuštěná.

Takže jsem si musela najít nejednu práci a doufat, že i peníze vystačí, i když se nade mnou většinou – no, vlastně neustále – smilovávali rodiče mých kámošů, kteří mi vždy, když to šlo, nějak pomáhali.


A zatřetí. Každý rok třetího května se vylosuje jeden americký stát, v něm město a ve městě střední škola, ve které se vyberou dívky a kluci od sedmnácti let, kteří jsou hodni pro ně sloužit. Novodobý otroctví, ale většinou ani ten rok nepřežijí, vlastně se ani tak nevrátí, ve většině případech si z nich udělají zápasníky a nechávají je bojovat na život a na smrt. No a dneska je druhého května.
Je jen opravdu minimální šance, že bychom byli vylosovaní, a že bych byla odvedena zrovna já. Prostě minimální pravděpodobnost. Ale nikdy nevíte, kdy se karma bude mstít.

Udělala jsem si hygienu a sedla si do kuchyně se šálkem zeleného čaje. Popíjela jsem ho a přemýšlela, co kdybych zítra měla tak obrovské štěstí a byla bych poctěn tím, že bych mohla sloužit našemu vládci.
,,Ne" řekla jsem nahlas, ,,nemůžu nad tím takhle přemýšlet!" Podívala jsem se na mobil, kolik je hodin. Bylo půl sedmé a tak jsem se zvedla a šla se obléct a nachystat do školy, ale v tom mi přišla zpráva. Otočila jsem se ode dveří do pokoje zpátky do kuchyně a vzala si telefon, který jsem měla položený na stole.
Na skupinu, kde jsme malá parta, psala Martha, má nejlepší kámoška, vlastně jediná, ale to jí neříkejte, protože i kdyby bylo milión holek, co by se chtěly bavit – což je tak strašně nepravděpodobný – vybrala bych si stejně ji.
Zapněte si rychle televizi. To musíte vidět! Je to ve všech zprávách!
Zapla jsem tedy televizi a sedla si na židli. Hlasatelka tam právě říkala: ,,Vzhledem k tomu, že je desáté výročí, co náš svět došel konečně míru, náš pán se rozhodl, že dá úplně všem šanci. To znamená, že se bude zítra vybírat úplně ze všech škol, ale i tak se dodržuje věková hranice adeptů, výběr bude probíhat tak, jak vždycky, ale stále jich může být jen omezený počet, a proto se z postupujících bude vybírat dále a– " dál už jsem neposlouchala, vzala jsem ovladač a rychle televizi vypla. Tak tohle je katastrofa. Víc se to fakt posrat nemohlo. 

Ahoj první kapitola nového příběhu je tady doufám, že se vám bude líbit a budu moc ráda za jakékoliv ohlasy.
Díky a ahoj.

Nenávidím tě! Já vím.Kde žijí příběhy. Začni objevovat