Jedna dva

2.

,, Jakej Ludvík?"
,, Ten, jak jsi si s ním chtěla promluvit."
,, Jo, aha... "
Přiblížila jsem si fotografii před obličej, občas hůř vidím a teď jsem potřebovala vidět do obličejů.
,, Ale který z nich? ", musela jsem se po chvíli ujistit.
Paní Drozdová se trpělivě usmála, tak jako se na vás usmívají milí lidé v okamžik, kdy jste se předvedli jak hlupáci.
,, Oba. Ale potkat tu můžeš už jen toho malého."

Zbytek měsíce jsem strávila hledáním informací o Ludvíkovo rodině, hlavně tedy pátráním po jeho otci. Zmizel. A za zvláštních okolností v tom samém lese jako ostatní. Proč mi to Ludvík  - Ludvík mladší sakra neřekl, když jsem se vyptávala?

2.2.2022
V pátrání jsem trochu polevila. Potřebovala jsem si odpočinout. Od všeho a od všech. Občas jsem zapochybovala, jestli jsem si na sebe nevzala moc velké sousto, jestli tu neztrácím zbytečně čas. Ale tyhle myšlenky já naštěstí umím dost rychle zahnat.

Nebyla jsem si jistá, který je den, natož abych věděla datum, ale zkusila jsem po delší době zajít do knihovny. Zdejší knihovničky.
Půjčila jsem si další z knížek v sekci Historie obce. Už jsem jich alespoň prolistovala většinu, některé i víckrát, ale tahle se mi tu asi tak nějak schovávala. Nebo tu možná vůbec nebyla?

A aby toho nebylo málo vrací se mi jeden sen. Zdá se mi o dnu, kdy jsem se sem vrátila. A i se všemi nepodstatnými detaily a myšlenkami, co se mi honily hlavou.

Před rokem (i sen) :

Tipovala bych, že je to učitelka. Ale to by asi bylo až moc jasné. Má účes, co už se pár desítek let nenosí, velké brýle a příšerné kytkované šaty. A taky je navoněná přesně tím silným parfémem, o kterém byste řekli, že spíš smrdí než voní. Vedle ní sedí kluk, může mu být tak dvacet pět? Možná i míň. A dívá se takovým tím pohledem, co říká, že tu ani trochu nechce být. Asi by byl radši někde v baru. Nebo na počmáraný lavičce v parku. Nebo v podchodu, v hnusnym zaplyvanym podchodu. Můj odhad.

Jedeme takhle už skoro hodinu, vůbec to neutíká. V okně se míhají pořád stejný obrazy - stromy, louka, stromy, pole, louka, louka, pole, stromy. Občas jsou z těch stromů lesy. Falešná učitelka obrátila stránku své tlusté knížky. Má ji schovanou v látkovém obalu s květinovým vzorem. Jak jinak. Ale fakt ráda bych věděla, co čte. Nejradši bych se jí na to zeptala, ale nejspíš by mě seřvala, že to není vůbec moje starost, ať nejsem zvědavá, nestrkám nos do cizích věcí nebo tak něco. Podle toho, jak se celou dobu mračí to ale asi stejně nebude moc veselý čtení. Nebo se tak prostě tváří úplně normálně.

Málem jsem přejela stanici, kde mám vystupovat, ale ten protivný hlas, který je hlásí zafungoval naštěst íjako docela fajn budík. Všechny budíky jsou protivný.

Tohle se mi ve vlaku stává často. Hlavně když jedu sama.

Teď stojím na nástupišti, vlak mi odjíždí za zády zas dál a koukám na ošklivou starou budovu nádraží. Je úplně stejná jako když jsme před ní čekali na vlak, když jsem chodila na střední. Je dokonce úplně stejná jako když jsem kolem ní chodila ještě na základku. Tahle vesnice se prostě nemění a je jedno, jak dlouho jste pryč.

Skoro bych si ani nevšimla, že začalo pršet. Docela dost. Kapky mi rychle smáčí výrazně růžové vlasy, i stejně růžový kabát. Dřív jsem tuhle barvu nesnášela. Rozběhnu se k budově a chvili jen tak postávám pod malou stříškou před vchodem do čekárny. Do čekárny, která byla naposledy odemčená tak před dvaceti lety. A to vím jen díky fotce v jednom z máminých alb. Ale pak stejně zkusím vzít za kliku, nejdřív opatrně a pak trochu silněji - nic, dveře zůstávají zavřené. Odhrnu si mokré vlasy z čela, rukou rychle upravím sukni. Růžovo černou. A vydám se známou cestou, tou nejznámější. Chvíli po zdejší hlavní a pak zahnout doleva. Tahle cesta je samá louže. Dřív byh do každé šlápla a přišlo by mi to hrozně super. Vzpomínám si, jak jsem déšť a louže milovala. Proč jsem vlastně přestala?

Zkusím jednu, růžová balerínka se rychle nasákne špinavou vodou a změní barvu. Nepřijde mi to příjemné, ale stejně stoupnu i do další louže. Obrovské a plné bláta. Asi aby to druhé noze nebylo líto.

Dům poznávám už z dálky, ještě aby ne, když jsem v něm bydlela tolik let. Trochu připomíná nádraží, stejně ošklivý a starý, nemůžu pochopit, že tu tehdy sestra dobrovolně zůstala. V hnusném domě a zapadákově. S naší matkou.

Vstanu a další noc znovu a znovu a znovu.