RIVER

157 17 2
                                    

Podíval se na ni hladovýma očima. Byla zahnaná do kouta. Připadala si jako srnka, co se dívá do světel přibližujícího se auta—

Přestala jsem prsty ťukat do klávesnice. Musela jsem si připomenout, že píšu historický román a že v šestnáctém století fakt auta ještě nebyly. Frustrovaně jsem vymazala poslední větu a hlavu si složila do dlaní. Za celou hodinu se mi podařilo napsat jenom jednu stránku.

Vůbec jsem se nemohla soustředit anebo jsem psala úplné blbosti. V duchu jsem za to všechno obvinila toho muže ze dveří odvedle.

„Tak to vypadá, že budeme sousedi,“ usmál se na mě. „Jsem Lacroix. Můžeme si klidně tykat.“

Nemohla jsem uvěřit, že během pěti minut jsem si dokázala utrhnout takovou ostudu a nasekat si hned několik trapasů. Vůbec tomu nepomáhalo, že byl extrémně atraktivní a milý. Samovolně mi před očima znovu vyvstal obraz, jak na mě dolů shlížel. Pár pramenů černých vlasů se mu uvolnila zpoza uší. Sledoval mě svýma karamelovýma očima, ale v jeho pohledu bylo něco zvláštního, co rozvířilo motýlí hejno v mých útrobách.

Věděla jsem, že zítra se budu stydět. Zkousla jsem si spodní ret a otevřela si nový soubor. Prsty se mi překvapivě lehce daly do práce.

Psala jsem a psala. Zapomněla jsem na svou manažerku, co mi skoro každý den připomínala, že deadline mé další knihy je na konci měsíce a věnovala se místo toho fantaziím o mém sousedovi. Děsně sexy sousedovi.

Najednou jsem měla napsanou celou scénku o tom, jak mě opře na chodbě vedle dveří a bude mi do ucha bude šeptat o všech těch věcech, co by se mnou rád dělal, když mu dám šanci. Při tom mě bude líbat na krku a v dekoltu. Rozepínat mi kalhoty a připomene mi, že nás může kdokoliv každou vteřinou přistihnout. A jestli se to stane, tak akorát všichni v domě budou konečně vědět, že jejich nová sousedka je ve skutečnosti nestydatá děv—

Panebože. Stiskla jsem stehna k sobě a odsunula se od pracovního stolu.

Cítila jsem, jak jsem v obličeji úplně rudá. Na horké líce jsem si připlácla zpocené dlaně a křečovitě zavřela oči jako kdybych se tu představu snažila z hlavy vytěsnit. Psát takové věci o fiktivních postavách byla jedna věc, ale něco úplně jiného o sobě a muži, kterého jsem dnes teprve potkala.

Podívala jsem se na pohovku, kdy spokojeně oddechoval Milo.

„Milo, půjdeme na procházku,“ vyhrkla jsem. Malý špic okamžitě reagoval na své jméno, ale vypadal dost zmateně, co po něm takhle pozdě v noci chci. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Provětrat si hlavu a možná jsem doufala, že všechny ty hanby hodné myšlenky vezmou roha a nevrátí se.

Vstala jsem ze židle a vzala ho do náručí. V chodbě jsem se jen navlékla do pantoflů, vzala klíče do ruky a vyrazila z bytu. V momentě, kdy jsem však dorazila ke vchodovým dveřím, toho nápadu jsem okamžitě zalitovala.

Dovnitř zrovna vcházel můj soused a já jsem vypadala jako bezdomovec. Na tričku jsem snad dokonce měla flek od omáčky ze špaget, ale nedovolila jsem si se podívat dolů. Kdybych ji doopravdy viděla, asi bych se neudržela a utekla zpátky domů. Vlasy mi musely stát na všechny strany, jak jsem si za ně neustále frustrovaně tahala. Měla jsem na sobě jenom vytahané tepláky, oversized tričko a žádnou podprsenku, což se projevilo na tvaru mých prsou.

Nejprve si mě nevšiml. Zavřel za sebou dveře a zvedl hlavu ke schodům, aby když tak nešlápl vedle. V ten moment se zarazil a podíval se mi do obličeje. Potom na Mila, kterého jsem držela skoro v podpaží jako hadrovou panenku.

Tvář se mu úplně rozjasnila. „Doopravdy vypadají úplně jako plyšáci. Můžu si ho pohladit?“ zeptal se radostně jako malé dítě.

Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, na co se to vůbec ptal a potom jsem trhavě přikývla. „Jo, jasně.“ Pokusila jsem se o úsměv.

Vystoupal ke mně těch několik schodů a k Milovi se sklonil. Měl hlavu přesně na úrovni mého hrudníku a já jsem se musela rychle podívat jinam, abych znovu úplně nezrudla absolutním studem. Začal Mila drbat na hlavě. Nevypadal ani nadšeně, ale ani otráveně. Vždycky byl hrozný flegmatik.

„Jsou fakt roztomilý,“ zamumlal rozpustile a spokojeně si povzdechl. Podívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval. Opět měl v očích to zvláštní něco a já jsem si dovolila pomyslet na to, že možná nemluvil o Milovi.

„Dobrou noc, River,“ usmál se na mě. Nečekal ani na mou odpoveď—možná proto že viděl, že jsem jí ani nebyla schopná a ležérně pokračoval dál do schodů nahoru. Nechal mě tam stát a mě ještě chvíli trvalo, než jsem přinutila své roztřesené nohy dát se do pohybu. Nějaké větrání hlavy se nekonalo.

DARKER THAN BLACK ✔Where stories live. Discover now