Take me home

4

*den před odletem

Jak se po chvíli ukázalo, irský blonďatý skřet si s Liamem celkem rozuměl.
Do jídelny se asi po hodině od Niallova a Liamova setkání vřítily dvě postavy. Každá z jiného vchodu. „Co tady vy dva děláte?" Řeklo více zmatených lidí najednou. „ Hledal jsem tě" tentokrát už mluvil pouze Harry, a Louis ho propaloval pohledem. „Co jste potřebovali?" Zeptal se spíše ze slušnosti blonďatý, protože se rozhodně nechtěl nechat rušit od konverzace s vyšším brunetem sedícím naproti němu. Mohl by z něj být fajn kamarád, jak jinak že...

———

Už byl večer, kluci strávili celý den se svými kamarády. Kromě každodenního posilování, běhání, a vůbec všelijakých jiných fyzických aktivit, dnes bylo na programu kecání.

Mysleli jste si, že holky jsou největší drbny na světě? Pokud ano, šeredně jste se pletli. Jsou jimi totiž právě naši astronauti.

Harry s Niallem , stejně jako Louis s Liamem, na pokoji probírali všechno. Od nechutného obědu, přes celkem ucházející sekretářku Cowbella, až po zítřejší let, kterého se obávali téměř všichni. Důvod byl jednoznačný. Dvojice vybraná do posádky.

Už byl večer, co večer, spíš noc- hluboká noc, nebo alespoň tak nějak to Louimu připadalo. Ve skutečnosti bylo něco kolem jedné ráno. Když otevřel okno, a vzhlédl k nebi, uviděl spousty hvězd, mezi kterými se výrazně blýskal Měsíc. Jaká ironie...

Když se nadechl čerstvého vzduch, přišlo mu, že v pokoji už déle nevydrží. Rozhodl se pro noční procházku. Hodil na sebe mikinu, a vydal se ven vstříc otevřenému nebi, volajícímu něco, co zatím nedokázal rozluštit.

Sedl si na lavičku, po které se následně sesunul, a už se nenamáhal ani otevřenýma očima. Najednou se to zdálo jako neskutečně vyčerpávající pohyb, na který rozhodně neměl energii. Chvíli prostě jen byl. Nemusel nic jiného, a naprosto si to užíval. Nic ale nemůže trvat věcně.

Najednou se zdálo, jako by atmosféra ztěžkla...

Kdo si dovoluje narušit můj klid, a- odhodlal se, otevřel oči, a spatřil mechově zelené oči kudrnáče, ve kterých by bylo jednoduché se ztratit, anebo najít? Těžko říct.

„Louisi?!" Louis se probral z transu, nebo co to do háje bylo, a stále vedle sebe viděl zelenookého, přiblble usmívajícího se zelenookého. Bohužel si uvědomoval, ale rozhodně nehodlal připustit fakt, že se v zelených očích ztratil- ne, jen tam měl Harry mouchu, která upoutala veškerou Louiho pozornost. Přesně tak.

„Nemohl sis vybrat na oxidování lepší místo než tady? Vedle mě! Zcela očividně chci klid-" ani nestihl doříct svou teorii Velkého třesku a vběhl mu do toho Harry „Který ti dneska večer rozhodně nehodlám dopřát" chvíli bylo ticho... „Je čtvrt na dvě Harolde." Další chvíle nicneříkajícího ticha. „Já vím, ale...až moc se bojím toho, co se má po probuzení stát, že raději neusnu." Koukl se na bruneta vedle sebe, v jehož očích zahlédl něco, co by tam rozhodně nečekal. Pochopení.
Tváře obou teď zdobily drobné úsměvy. Jen seděli vedle sebe, nic neříkali. Harry se zkroutil do prazvláštní polohy, opíral si hlavu o Louiho rameno, a ruce nechal pozvolně podél svého těla. Pouze oni dva, nebe, a... ticho. Jak jen Louiho ruka našla tu kudrnáčovu? Těžko říct, ale oběma to přišlo správné, a tak namísto nechápavých, či nasupených pohledů, nebo nemístných poznámek jen seděli vedle sebe, vnímali jeden druhého, a na chvíli zapomněli- nebo chtěli zapomenout, jaká je realita. Že se nenávidí. Že je oba- vlastně už dnes čeká událost, která jim od základů změní život.