Psal se rok 1974 || občanský průkaz

5.

Rychle jsem sundala boty, hodila je do botníku a co nejtišeji se proplížila do pokoje s vírou, že fotr nic neví a brácha mě kryje. Co nejrychleji jsem popadla knihu a skočila na postel.

,,to že máš zaracha neznamená, že nemůžeš jít pozdravit svého milovaného otce, dceruško." Řekl hluboký hlas ze dveří. ,,tati, už to byly dva týdny." Řekla jsem a ironicky se pousmála. Nebyl to sice ani týden ale on je tak trochu vypatlanej. Fotr nad tim mávl rukou a zpátky odešel do obýváku kde si zapnul fotbal jako každý jiný večer doma.
-
Nadcházela neděle a to znamenalo, že se v žádnym případě nesmíme ožrat, abychom zítra mohli všichni přijít do školy ve zdraví a ne s posranou kocovinou.
-
Protože už je jaro a je asi 20 stupňů, vzala jsem si na sebe jenom sukni, tričko do půlky břicha, moji brašnu s peněženkou a už jsem mohla vyrazit. A kam že to vlastně jdu? To je snadný. Do obchodu s cédéčky a kazety s nahranou hudbou.
-
Když jsem vešla do obchodu, za pultem jsem spatřila tvář, kterou moc dobře znám. Byl to zasranej Popelka. Snažila jsem se rychle otočit a z obchůdku odejít ale bylo pozdě.

,,jee Eliško co tady děláš?" Řekl přiblble. ,,jé to je mi ale náhoda! Já jdu nakoupit nějaký cédéčka a desky. Co tady děláš ty?" Otočila jsem se a řekla nervózně. ,,noo já tu cédéčka a desky prodávám..." řekl a zasmál se. ,,stejně tě za chvíli vyhodí!" řekla jsem se smíchem a on se smál se mnou.

Už jsem radši nic neříkala a šla si vybrat desky, které budu poslouchat až mi bude nejhůř a nebo naopak až mi bude nejlíp. Rychle jsem popadla Beatles, něco od Stounů a to bylo vše. Připravovala jsem si peněženku když v tom Popelka vyjekl: ,,ne Eli, počkej! Můžeš si to vzít bez placení. Je to za to, že jsem se choval jako vůl.. alespoň něco ti můžu dát."

Usmála jsem se, chytla jeho ruku a elegantně ji políbila jako to dělávají princové princeznám. ,,princezno Jehličko, jste velice milá. Děkuji!" Snažil se chytit mou ruku a udělat to samé ale nevyšlo mu to, chudáčkovi. ,,to bylo čistě kamarádský, abys to špatně nepochopil!" Vykřikla jsem ze dveří obchůdku. Když jsem byla před vitrínou z venku, Popelka na mě ukázal prostředníček. Oplatila jsme mu to, samozřejmě.

To už jsem si to spokojeně utíkala domů, když v tom jsem do někoho vrazila. Ten člověk měl v rukou knihy. No teda teď už neměl. Pomohla jsem mu je zvednout a když jsme tak oba byli na zemi, podívali jsme se na sebe. Ten člověk byl Aleš, Aleš Kovanda.

Asi půl minuty jsme si hleděli do očí, až se zvednul. Podal mi ruku a já ji chytila a pevně stiskla. Trochu se začervenal ale toho jsem si nevšímala, je přece jenom 20 stupňů žejo. Stuhla jsem a chtěla se omluvit a on dělal očividně to stejný. Vypadlo ze mě jenom: ,,máš hezký vlasy Aleško! Teda... kurva" řekla jsem tiše. A já se chtěla jenom omluvit!

,,žejo? A ty máš hezký ko... oči! Jo to.. oči! To je přesně to co jsem chtěl říct žejo..." řekl trochu nejistě. Už jsme měla na mále něco říct ale přerušil mě. ,,dneska Cinglák?" Řekl. Kývla jsem hlavou a už si to kráčila směrem domů.
-
Když jsem byla u nás před bytem, napadlo mě, že se zeptám Sofi, jestli taky nejde na Cinglák. Zaťukala jsem a když mi neodpovídala, před jejími dveřmi jsem začala zpívat vysoký jalovec.

,,VYSOKÝ JÁLÓVÉC!
VYSOKÝ JAKO JÁ,
PŘESKOČ HO MÁ MILÁ
S ROVNEJMA NÓ-"

,,tak jo tak jo to by stačilo!" Vyrazila ze dveří a vykřikla. ,,Hmm jen když půjdeš na Cinglák!" Řekla jsem ji. Sama bych tam vážně nešla. Zakřenila se a bylo mi jasný že se ji nikam nechce.

,,JÁ HO NEPŘESKO-"

,,fajn jdeme na Cinglák hlavně už přestaň prosím!" Řekla, klekla si na kolena a začala se ke mně podlit. Začaly jsme se smát.
-
Když se Sofina vypakovala, už se konečně mohlo vyrazit. Cestou jsme se zastavily v obchodě koupit nějaký to nealko pitíčko a pak jsme celou cestu běžely až na vrcholek. Byly jsme udýchaný jak nedá se říct co ale jo. Nikdo tam ještě nebyl tak jsme musely čekat.