Nejsem sama

1. kapitola

Vyšla jsem z ordinace. Neměla jsem ráda doktory. Měla jsem je spojené se špatnými zprávami. V čekárně na mě čekal Patrik.
Patrik je můj manžel, kterého jsem poznala před sedmi roky. Po dvou letech společného bytí jsme se vzali. Je pro mne Bohem. Splní mi téměř vše, o co prosím. Snaží se mi se vším vyjít vstříc. Pomáhá mi v domácnosti. Pracuji na veterinární klinice jako sestra a mám náročnou pracovní dobu. Pro Patrika nikdy nebyl problém úklid, péče o domácí mazlíčky, zapne si i pračku. Nikdy mi nevynadá, nikdy nemá problém s tím, že doma netrávím moc času. Vždy ke mně je milý a je prvním mužem v mém životě, od koho cítím skutečnou lásku.
„Jak se cítíš? Co ti doktor ještě říkal?" optal se mě starostlivě.
„Musím si v lékárně ještě vyzvednout nějaké léky, co mám pár dnů brát na podporu. A budeme čekat. Bože, to čekání je nekonečný. Co když to zase nevyjde?" Šly mi slzy do očí. Opět.
Děti? Ty jsme spolu chtěli už po roce vztahu. V červnu jsme se brali a byl to už rok, co nám to nešlo a já začínala propadat panice, že je někde nějaká chyba. Jsem rodinný typ a chtěla jsem děti co nejdříve. Plánovala jsem si, jak budu mladou maminkou a veškerou svou energii budu vkládat do svých třech zlatíček. Když jsme se poznali s Patrikem, tak mé plány jen podpořil. Měla jsem z toho neskutečnou radost. Dělí nás věkový rozdíl patnáct let. On je ve svém věku stále bezdětný a mně přišlo do hlavy, že z něj musím udělat otce. Nechci, aby byl pak na děti starý a unavený. Vím, že v dnešní době se lidé stávají rodiči prakticky v jakémkoliv věku, ale 40 let u Patrika mi přišlo na první dítě už dost.
Nyní jsme se nacházeli v centru asistované reprodukce. Měla jsem za sebou již třetí vklad oplozeného vajíčka. První dva pokusy IVF byly neúspěšné. Ještě předtím jsme vyzkoušeli všechno možné. Zobali jsme oba dva vitamíny na podporu ovulace a spermií. Pili jsme čaje, kapky, bylinky. Cvičila jsem hormonální jógu. Gynekoložka mi předepisovala hormony. Všechno jsme vybírali podle recenzí a brali ty nejlepší produkty. Po dvou letech jsme se rozhodli jít na umělé oplodnění. Tři pokusy se nepovedly. Byla jsem přesvědčená, že pokud se nám nevydaří ani třetí pokus IVF, pak nám asi není přáno, abychom spolu děti měli. Mrzelo mě to. Kdyby byl někde problém, řešili bychom ho. Ale doktoři na nic nepřišli. Říkali nám, že jsme oba dva v naprostém pořádku.
„Nevzdávej to. Věřím tomu, že máma z tebe bude. A budeš úžasná, dáš těm dětem všechno, co budou potřebovat," usmál se na mě manžel a objal mě kolem ramen. „Pojď, půjdeme si dát kafčo a dortík."

Přemýšlela jsem nad tím, jaké by to bylo, kdyby se to teď nepovedlo. Večer jsem nemohla usnout. Kdyby to nevyšlo, čekala by nás adopce. Mámou být chci určitě. Jen si budu muset dát pár měsíců pauzu. Budu se muset psychicky srovnat s tím, že nikdy nebudu mít žádnou fotku s bříškem. Nikdy neuvidím své miminko na ultrazvuku. Nikdy nebudu vnímat rostoucí bříško a první pohyby děťátka. Nikdy si nebudu klepat na pupík, aby mě to malé koplo nazpět. Nikdy si neprojdu tou bolestí při porodu. Proč zrovna já? Proč se toto děje lidem, kteří by pro to malé udělali první poslední a mají pro něj potřebný domov? Proč lidé, kteří dítě nejsou schopni zabezpečit, čekají přírůstek a ani neví, kdy se jim to „povedlo"? Tolik mě to mrzí.

„Lásko, volal mi táta, musím za ním sjet do města. Mám vzít po cestě třeba něco k snídani?" Bylo sedm hodin ráno. Kdo, sakra, vstává tak brzy?
Patrik stál vedle postele a usmíval se na mě. V tento moment mu chyběla už jen svatozář. Je to anděl.
„Vzal bys třeba koblížky?" zamrkala jsem na něj rozespale.
„To víš, že ti přinesu koblížky. Klidně ještě spi. Já se pokusím být co nejdřív doma." Dal mi pusu na tvář a odcházel z ložnice.
Stihla jsem za ním ještě houknout: „Hlavně jeď opatrně!"
Převalovala jsem se na posteli a snažila jsem se ještě na chvilku zabrat do říše snů, ale nešlo to. Můj močový měchýř dával dostatečně najevo, že potřebuje vyprázdnit. Koukla jsem ještě do telefonu, kdy mám dostat menstruaci. Zítra. Já si říkala, že mě nějak bolí prsa, pomyslela jsem si a vstala z postele. Došla jsem do koupelny a otevřela skříňku, kde byla polička plná ovulačních i těhotenských testů. Na tohle jsem nikdy neměla nervy. Když jsem se cítila „jinak", byla jsem schopná dělat test ještě týden před očekávanou menstruací.
Vzala jsem tedy jeden test. Uvědomila jsem si, že jsem od zavedení vajíčka na celou situaci ani moc nemyslela. Asi už jsem to vzdala.
Sedla jsem si na záchod a vyjmula test z obalu. Návod už jsem za ty roky měla nastudovaný pomalu do poslední věty. (Ať žije chvilka čekání na výsledek.) Provedla jsem všechny potřebné kroky a test odložila na umyvadlo. Sedla jsem si na vanu a zavřela oči. Na chvíli jsem si představila, jak by se nám životy změnily, kdyby tam teď byly dvě čárky. Bylo by to vymodlené miminko. Z Patrika by se stal perfektní tatínek a byla by z nás dokonalá rodina. Dali bychom tomu malému všechno potřebné i zbytečné. Zaplavovali bychom ho láskou a trávili s ním veškerý volný čas.
Hluboce jsem se nadechla, vydechla a otevřela oči. Pane Bože! Štípněte mě někdo. Vidím snad dvojmo? Dvě čárky tam opravdu jsou! Po pěti letech! Nemohla jsem tomu uvěřit a proudy slz nešly zastavit. Co na to řekne Patrik? Jak bude reagovat? Začalo mi běhat hlavou tolik věcí naráz.
Šla jsem rozklepaná do obývacího pokoje, kde jsem si sedla na gauč. Vzala jsem do ruky telefon, na kterém byla zpráva od budoucího tatínka. Psal mi, že za chvíli pojede domů. Odepsala jsem, že mám překvapení.
Otevřela jsem internet a začala koukat po věcech pro miminko. Takový velký výběr! Jak se tím vším má člověk probrat?

Zazvonil zvonek. Kdo to je? Dnes jsme žádnou návštěvu neočekávali. Došla jsem do chodby a otevřela vchodové dveře. Za nimi stáli dva policisté s vážnými výrazy.
„Paní Židlická?"