Desire

~5~

Hayley

Jakmile zmizlo poslední děcko, vjela jsem si dlaněmi do vlasů a zhroutila se na lavici. Jak mám s nimi bojovat?! Jak je mám něco naučit? A jak se s nimi naučit vycházet? Tohle nebyly jen klacky pod nohy, ale přímo klády...!

„Jak se má moje profesorka? Nezlobí tě smradi? Těším se na tebe, bejbe. Uděláme si hezkej večer, hm? Dorazím něco kolem sedmé, půl osmé. Miluju tě."

Až teď jsem si četla zprávu od Connora. Donutila mě, se usmívat a s poněkud klidnější hlavou, jsem znovu zamířila za ředitelem.
Jeho kecy o tom, jak každé děcko má rodiče, který je z vyšší vrstvy a podporují školu různými způsoby mi zvedaly tlak. Stejně jako, když mi předložil výkazy studentů z minulého roku. Všichni prospěli s vyznamenáním, pouze moje čtveřička studentíků ne. Jenže u nich – a to bych dala ruku do ohně – to byly opravdu známky vydřené a určitě na ně rodiče byli pyšní právem a ne za lži, podvádění a já nevím, co ještě.

„Chci s vámi mluvit!" Vrazila jsem řediteli opět do kanceláře. Zakuckal se kávou a pohoršeně na mě pohlédl.

„V první řadě, chci se omluvit za můj výlev předtím! Nebylo to ani v nejmenším profesionální a už vůbec se to nehodilo od někoho, kdo je tu první den. Ale doufám, že mi to prominete a že to chápete...! Přemýšlela jsem o tom. Vaši nabídku, že nemusím být třídní a můžu být jen profesorka, která nakonec ani nebude tuhle třídu hrůzy učit odmítám. Byť s díky. Chci je vycepovat, a chci aby ke mně měli respekt a rozhodně vám dopředu říkám, že z mých předmětů neprojdou, pokud se o to nezaslouží. Ale potřebuju, abyste mi trochu pomohl."

Zaraženě si psal moje požadavky, krčil rameny, že mu snad rodiče neurvou hlavu až si budou děti stěžovat. Na to konto, s úsměvem jsem kvitovala, že příští středu budou třídní schůzky a já velmi ráda rodičům oznámím, proč třída jejich dětí bude pomalu předpotopní.

Hned další ráno, jsem zamířila do školy už na šestou. Connorovi jsem odmítala dát vysvětlení a věnovala mu pouze omluvu. Sotva jsem došla po práci domů, usnula jsem jako když do vody hodí a od tří civěla do stropu.
Za pomoci vrátného a školníka jsme vynosili lavice, květiny co tam stejně jen trpěli a odpojili dataprojektor s routerem. Samozřejmě, okrást je o wifinu nebylo velkým trestem, mají data, ale pro efekt...
Poté do třídy naběhl sám školník. Sundal jejich plakáty a veselou, světle zelenkavou barvu na zdi, nahradila obyčejná bílá.
Zatímco on se činil, já se potutelně ve vedlejší třídě usmívala na studentíky a zapomněla na včerejší hrůzu ve své třídě. Tyhle děti se chtěly učit. Byli ukecaní, žvanili mezi sebou, dělali si svoje na telefonech ale přece jen reagovali a po půl hodině jsem měla jejich kompletní pozornost.

Stejně tak ve středu, třída byla skoro hotová. Vymalováno, interaktivní tabule byla nahrazena obyčejnou popisovací, už jen stačilo nanosit lavice pro jednoho.

Ve čtvrtek ráno jsem nemohla dospat. Nemohla jsem se dočkat těch protáhnutých obličejů a kyselých výrazů.
Neměla jsem proti nim jak bojovat. Dávat poznámky mi přišlo zcestné v jejich věku, zabavovat telefony mi taky asi neprojde. A sázet jednu pětku za druhou jsem přece jen nechtěla. Můžu jen znepříjemnit podmínky a doufat, že to přinese nějako ovoce.
Samozřejmě i v kombinaci s testíky a úkoly. Odhodlaná k dnešnímu rozdání témat do všech mých předmětů jsem se se hrabala z postele a zaraženě sledovala Connora. Myslela jsem, že už je dávno v práci, místo toho seděl v obyváku a držel se za břicho.

Za hodinu jsme byli ve špitále, šel ihned na sál se slepákem a po omluvě na poslední chvíli, že nedorazím, jsem se vrátila domů. Tam trnula hrůzou a uklidňovala se. Je to jen slepák, bude to v pořádku... Za pár dní bude doma.
Po domluvě se zástupkyní ředitele, jsem si vzala volno i v pátek.
V úterý by mohl jít domů a já v pondělí, dřepěla ve škole opět od šesti. S úsměvem jsem se procházela po třídě.
Bylo to nuzné, neosobní... Ale momentálně to bylo to jediné, jak jim můžu školu znepříjemnit.
Jejich drzé, arogantní poznámky mě rozčilovaly. Marně jsem přemýšlela, kde se ztratila důstojnost k učitelům a hlavně učitelkám. Jen proto, že je to pěkná ženská, má za potřebí poslouchat sprasky nadržených puberťáků? Jedna věc je šeptanda mezi nimi, druhá jejich vyjadřování se přímo.
Zatnula jsem pěst u lavice, kde v jejím místě sedával Styles. Spratek! Arogantní, namyšlenej klacek, co -. Proud zlostných myšlenek byl narušen vzpomínkou na jeho pobavený úsměv, ďolíčky ve tváři a jiskrný pohled. Přece jen jsem musela uznat, že je to pěkný kluk.
Tiché zaskřípání zuby, plácla jsem se po tváři a vynadala si.
Nemůžu si o svém studentovi myslet, že je pěkný!

„Pokud se nemýlím, máme francouzštinu." Úsměv mi z tváře nemizí, když vcházím do třídy. Všichni do jednoho se tváří naštvaně i překvapeně zároveň.
„Co to jako je za úpravy?" Hrdina Styles se odvážil zeptat jako první a způsobil lavinu dotazů. Poslední věta, co kdosi křikne je „Si jako myslíte, že nemáme data, nebo co? Jste pitomá!" mi, k mému překvapení, úsměv taky nezvládne smazat z tváře.

„Jestli jsem pitomá? Pravděpodobně ano. Protože každá jiná, rozumná, by tenhle post ve vaší třídě vzdala. Jenže já se nerada vzdávám. Moje vysvětlení, jak se ke mně budete chovat jste nikdo nepochopil. Ale i přesto, se mi odtud nechce. Já nebudu skákat, jak vy pískáte. Je mezi námi jen pár let věkový rozdíl ale troufám si tvrdit, že respekt si od vás zasloužím. Mně je totiž úplně jedno, čí jste děti a kdo z vašich rodičů podporuje školu. Za dva dny jsou třídní schůzky a myslím, že se vaši rodiče budou hodně divit, co za poklady mají doma. Paní Hopkins je starší, zjevně se vás bála a proto to vzdala. Já ten strach nemám."

Uhnula jsem pohledem. Bez rozumného vysvětlení, jsem oplácela pohled Harrymu. Jenže ve chvíli, kdy jsem pronesla že nemám strach, se mu ve tváři cosi mihlo a z očí šel pohled, který mě vyděsil. Byl tak moc arogantní, drzý, zlověstný a zároveň svádivý. A já si v daný moment nedokázala vysvětlit, který ten pohled mě děsí víc.

„Dávat vám poznámky mi přijde zbytečné, k odevzdání mobilů se uchýlím ve stavu nouze. Ale znepříjemnit vám podmínky? Proč by ne, když vy mi děláte totéž? Myslela jsem si, právě vzhledem k věku, že nám to bude klapat. Budeme mít společnou řeč a dokážu vám, že i takový nudný předmět jako dějiny, může být ve výsledku zábavný. Vy jste si zvolili, jak budeme hrát, já se jen přizpůsobila. A teď, než se dáme do probírání látky, mám pro vás testy z pondělí. Jedna velká katastrofa. Dvacet otázek a pouze oni," Ukázala jsem na děti vpředu. „Dokázali odpovědět na patnáct. Zajímavé, že ty otázky byli převážně z testů, co jste psali minulý rok. A přesto si to nepamatujete."
Dala jsem se do pohybu, rozdávala testy jejich majitelům a komentovala známky. Skupinka kolem Harryho i on samotný, všichni za pět.

„Tak, teď máte dvacet minut na to, abyste mi napsali minimálně padesát vět o tom, jaké byli vaše prázdniny. Samozřejmě ve francouzštině. A dopředu vám oznamuju, není to jen něco, si přelouskám a oznámkuju snahu. Budu kontrolovat mluvnická spojení, chyby, tvary sloves a tak podobně. Můžete začít."

Vzteklé hučení na sebe nenechává dlouho čekat. Těkám očima po třídě, bavím se ve skrytu duše jejich zoufalstvím.
„Pokud s tím má někdo problém, může odevzdat pouze podepsaný papír a určitě bude hned vědět, jakou známku za toto dostal.
Miláčci, minulý týden jste mi dali zabrat, ale z toho jsem se už dostala. Nebudu skákat jak vy chcete, nejsem hej ani počkej. Chcete projít do dalšího ročníku? Tak se snažte, protože z mých předmětů neprojdete jen proto, že jste děti zazobaných rodičů. Na to já hrát nebudu."

Ticho se dalo krájet, všichni na mě hleděli a já se znovu pousmála.

„Chtěli jste válku, tak ji máte."