NAMELESS | HP FF

1. Bosé nohy a bílá košile

Na les pomalu padala noc. Stromy vrhaly děsivé stíny připomínající temné postavy číhající ve tmě na svou kořist, kterou by mohly lapit do svých spárů. Ticho rozprostírající se kolem rušilo jenom občasné zahoukání sovy, meluzína prohánějící se korunami statných stromů, či cvrčci hrající v tuto pozdní večerní hodinu svůj koncert. Živočichové, jež se neodváží vylézt ze svých úkrytů za denního světla, teď mají šanci vylézt na povrch, zcela skryti před zraky okolního světa.

Ledový vítr sekal do tváří. Palčivá bolest břicha. Ostré kamínky, větvičky, jehličí zarývající se při každém jednom kroku do těch drobných chodidel. Pomalu docházející dech. Plíce v jednom ohni. Bolest celého těla. Několik škrábanců na těle a pomalu zasychající krev. A šrámy. Hodně šrámů. Především na duši.

Běžela dál, a to i přes všechnu tu bolest, která provázela každý její krok.

Nezastavovala. Nemohla zastavit. Nebo možná se bála zastavit. Strach z toho, co všechno by se mohlo stát, kdyby podlehla bolesti, únavě či řvoucím myšlenkám v její hlavě.

Ne. Opakovala si. Ne. Už jsem tak blízko. Tak blízko. Teď to nemůžu vzdát.

Žádné kroky ani hlasy za sebou už neslyšela, ale přesto stále pobízela sebe samu kupředu. Mohla to být lest. Ano, určitě byla. Nejspíše jenom čekají, až zpomalí únavou s pocitem úlevy a radostí z vydařeného útěku, zatímco se muži v bílém vynoří z temných stínů, aby ji odvedli zpět na to odporné místo. Místo, které byla nucena celých dvanáct let svého života nazývat svým domovem.

Hrdlo sužovala žízeň. Žaludek pevně sevřen nesnesitelným hladem. V očích pálení slz.

Proti své vůli začala zpomalovat. Na plicích ji pálilo. Zkřehlé nohy podlamovalo vyčerpání.

Zatínala drobné, vyzáblé prsty a snažila se jimi zachytávat se za nitky svých posledních sil.

Pár kroků. Jen pár. Poté se zastavila. Hustá spleť větví nad hlavou připomínala podlouhlé křečovitě zkroucené pařáty. Zády se opřela o drsnou kůru jednoho ze stromů. Pomalu po ní sjížděla dolů a košile se jí při tom zachytávala.

Jednu ruku si rychle přitiskla k puse, aby nanejvýš ztišila svůj dech a snažila se dýchat pravidelně. Na plicích ji pálilo a připadala si jako kdyby měli explodovat každou chvíli.

Přitáhla si kolena blíže k hrudi, aby si jimi mohla podepřít bradu. Oči ze skla. Odrážely strach. Bolest. Únavu. Strmé nádechy. Horké výdechy. Zrychlený teplý dech jí stékal po bradě a měnil se v páru, která se těsně před dopadem do vlhké hlíny rozplynula.

Když zklidnila svůj dech, obejmula si kolena i druhou paží.

Osamělá slza sklouzla po jemné kůži. Putovala přes bradu a krk a zmizela za košilí.

Otřela si hlínou zašpiněné dlaně do košile, sáhla na mrazem do červena obarvenou tvář a setřela úzkou silnici, již za sebou zanechala slza.

Ledový vítr ji opět ovál. Proklouzl dovnitř rukávy a skrze jemnou látku šatů. Mráz zakousl zuby do měkké kůže.

Přitáhla k sobě kolena těsněji. Opět jí ovál jemný poryv větru a okradl ji o veškeré teplo. Husí kůže jí vyvstala po celém těle.

Neschopna udělat sebemenší pohyb jen čekala co se bude dít dál. Srdce jí stále bodavě bušilo do hrudního koše, avšak nyní už nikoliv z rychlého běhu, nýbrž ze strachu. Zděšení při pomyšlení, že by jí tady někdo našel a ona by se musela vrátit a nést následky za svůj útěk, se jí pevně obmotalo okolo kotníků.

Nedůvěřivě pozorovala temný les, žijící v tuto noční hodinu svým vlastním životem a na jazyku chutnala podivný nový pocit. Pocit svobody.

Takže... To je ono? V mysli jí vyvstala vzpomínka na podivné slovo, které objevila před nedávnem v jednom časopise. Nikdy se jí nenaskytla možnost, jakkoliv se spojit s čímkoliv co se skrývalo za šedými zdmi vězení. Proto ji překvapilo, když se jedno ráno vzbudila a vedle její postele leželo něco, co vypadalo jako potištěná knížka bez tvrdých desek. Opatrně vzala ten podivný stoh neznáma do rukou. Ostražitě jím listovala.

Nejlepší cesta k vaší vysněné postavě. Radí Barbara Robertsová odbornice na... Nejlepší recepty na domácí... Kalendář pro příští rok... Rady z kosmetického kufříku.

Očima studovala všechny ty podivně pózující ženy oblečené do všech možných barev. Očima sklouzla na svou bílou nemocniční košili a se zklamáním opět nahlédla do stránek.

Nejvíce ji však zaujal až poslední článek.

Ochutnejte sladkou chuť svobody! Vydejte se s námi do skutečného srdce Anglie. Místo netknuté ničivou rukou člověka...

Na jazyku se jí rozlila neobyčejně sladká chuť.

Očima zlehka, opatrně ochutnávala další sousto.

Listy stromů převlékl podzim do nových kabátků všech barev. Skrz ně protékal, jako světla reflektorů, chabý stříbřitý svit měsíce. Divadelní podium tvořila hlína posypána suchými listy a jehličím, společně se suchými větvičkami. Kulisami a zároveň herci byly stromy. Nastavovaly  své tváře noční obloze. Pokroucené pařáty se zlověstně tyčily nad jediným divákem tohoto děsivého, avšak krásného divadla.

Unavená. Hladová. Ale šťastná. Takhle nějak by nejspíše rusovlasé strašidlo popsalo onu vzpomínku.

Neustále se lehce chvěla. Ztrácela cit v prstech. Vidění se chvílemi měnilo na tmavé šmouhy. Neslyšela tlukot srdce skrze drkotání zubů. Oční víčka táhlo dolů závaží únavy.

Nádech. Výdech.

Bude tohle můj poslední výdech? Jedna otázka. Žádná odpověď.

Poslední myšlenky a otázky spolkla temnota.