Dummy // Larry Stylinson

Competition

,,Už zase Tomlinson?" probodne mě zeleným pohledem učitel Styles. ,,Omlouvám se." pípnu potichu a sklopím hlavu. ,,Nedělám to schválně." dodám a zvednu se ze země. ,,Vy jste snad ten nejnešikovnější žák, který tu kdy byl." se zamračením kolem mě projde. Nedělám to schválně, opravdu ne. Za většinu pádů vlastně ani nemůžu. Spolužáci mi nastavují nohy, strkají do mě nebo mi prostě berou věci. Dělají to, ale tak chytře že to nikdo jiný nevidí. Nedivím se jim, vážně ne. Jsem jediný kluk na škole, který je... výstřední? Jiný? Divný? Všechny tyhle pojmenování už ve spojitosti se mnou používají naprosto běžně. Nosím sukně, ne doma v soukromí, ale na veřejnosti. Nedělá mi problém obléct si sukni a jít do školy nebo kamkoli. I dnes mám sladce růžovou sukni a měkoučký béžový svetřík.

Je tu skupina lidí, kteří mě berou takového jaký jsem. Třeba můj nejlepší kamarád Zayn. Zná mě od mala a už to nebere jako něco divného, ale že to ke mě patří. Má třída to taky celkem bere. Studuji druhým rokem návrhářství a většinu mé třídy tvoří holky, takže to je nejspíš také důvod. Zayn studuje druhým rokem malbu a i v jeho třídě mě celkem berou, trávím s nimi hodně času, Zayn se jmenoval do funkce mého bodyguarda už před lety a nyní v tom jen pokračuje. Jenže potom tu jsou fotbalisti, sportovci a školní královny, které mě prostě nesnáší. A všichni tihle si nenechají ujít jedinou příležitost mě ztrapnit.

Proto jsem se ocitl na zemi i teď, někdo mi nastavil nohu. To se mi stává pořád, hlavně na přeplněné chodbě. Ze země sesbírám i to co mi popadalo a jdu pomalu ke skřínce. Tam si vyměním sešity a mířím na návrhářství s učitelem Stylesem. Nechápu proč někdo jako on není návrhář, ale učitel. Má talent, má styl, ale hádám že nepřišla nabídka tak šel učit. Po čase se možná našel hlavně v tom i když během jeho hodin a výkladu, jde vidět jeho zápal a touha ukázat co umí. Posadím se do jedné ze zadních lavic, během minuty si ke mě přisedne Sofie. ,,Ahoj Lou, můžu?" usměje se na mě. ,,Ahoj, jasný." úsměv jí vrátím, ale dál se věnuji svému sešitu. Na dnešek máme mít každý návrh šatů. Pracoval jsem na něm poctivě celý týden, ale stále nejsem spokojený. Jako by jim něco chybělo. Se zamračením sleduji svůj návrh, když v tom.... no ano! Rychle sahám po tužce a přikresluju pár květin. Akorát když zazvoní zhodnotím svou práci. Není to dokonalé, ale řekl bych že se mi povedly. Důležité ovšem bude co si o nich bude myslet pan Styles.

,,Posaďte se." přejde učebnou až dopředu ke katedře, kde se posadí a rozloží svůj sešit. ,,Na dnešek jste měli mít úkol, doufám že ho všichni máte." podívá se po třídě, zapíše docházku a postaví se. Prochází třídou a sbírá papíry s návrhy. U každého se na okamžik pozastaví a zhodnotí ho pohledem. Poznám už co se mu líbí a co naopak považuje za odfláklé. Mám jeho výrazy přečtené, možná až moc. Zastaví i u naší lavice, nejdřív si vezme návrh od Sofie, lehce nakrčí nos a několikrát list papíru přejede pohledem. Není nadšený. Až pak sáhne po mém. Vidím jak svráští obočí a jedno povytáhne. Není úplně spokojen, ale hodnotí to jako dobrou práci. Spokojeně se usměju. To je víc než v co jsem mohl doufat. Realita je taková, že pan Styles málo kdy rozdává za návrhy a individuální práci áčka. Většinou najde něco co vytkne, co se mu nelíbí. Vždy ale přidá konstruktivní kritiku, čehož si já třeba vážím. Naopak některé mé spolužačky z toho nejsou vůbec nadšené. Nejspíše na tuhle školu šly s tím, že jsou géniové a nelíbí se jim, když tento názor někdo vyvrací. Proto je oblíbenost pana Stylese tak kolísavá.

,,Dobře, dnes se podíváme na dvacátá léta minulého století. Je tu někdo kdo mi řekne jak vypadaly typické dámské šaty?" rozhlédne se po třídě a hledá koho by vyvolal. Padne to na Jennifer. Gestem jí vyzve, aby mluvila. ,,No byly s úzkou sukní, hodně se nosily halenky, úzké sukně, saka. Nic velmi barevného. " dostává ze sebe celkem těžce. ,,A dál? Co je naprosto typické pro tohle období?" Povytáhne obočí. ,,Úzký střih?" Jen to podá jako otázku. Moc dobře vím, že tohle je chyba. Pan Styles se zamračí. ,,Ano, úzký střih byl velmi populární, to jsme ale na mysli neměl. Někdo jiný?" podívá se po třídě. Opatrně zvednu ruku, jakmile si toho všimne kývne na mě. ,,Malé těsné klobouky byly typické." Pan Styles se spokojeně usměje a pokýve hlavou. ,,Ano přesně tak! Skvěle pane Tomlinsone. A teď si otevřete učebnice..." V tomto duchu se nese i zbytek hodiny dokud se neozve zvonek.

Všichni si začneme balit věci, jsme ale zastaveni. ,,Ještě minutu." ozve se hluboký hlas pana Stylese od katedry. ,,Tady jsou přihlášky na soutěž. Můžete se zapojit všichni, škola vybere nejlepší návrh a vítěz bude moct jet do Milána na fashionweek." zamává na nás papíry. Všichni se rozejdeme ke katedře, tohle si nechce nechat nikdo ujít. I já si vezmu přihlášku, hezky ji složím a uložím do batohu. Zkusím to, rozhodně to zkusím. Prodírám se chodbou plnou studentů, snažím se být co nejvíc neviditelný, což se mi ale zrovna dvakrát nedaří. ,,Ale, ale kam pak." chytne mě za ruku Sam, kluk z vyššího ročníku. Fotbalista a přítel školní královny. ,,Co chceš Same?" podívám se na něj, musím u toho zaklánět trochu hlavu, protože i když nepatřím k nejmenším lidem, on má skoro dva metry. ,,Slyšel jsem o soutěži pro princezny." ušklíbne se a já chvíli fakt nevím o čem mluví. ,,Aby bylo jasno, ty se jí nezúčastníš." propálí mě pohledem a mě to začíná docházet. ,,Copak Emily se bojí, že by snad nevyhrála?" povytáhnu drze obočí a ušklíbnu se.

Emily, školí královna a jeho přítelkyně, studuje návrhářství ve vyšším ročníku. Snaží se získat ty nejlepší známky a vyhrát všechny soutěže, pravda je že jsem jí už dvakrát porazil a to jsem soutěžil jen dvakrát. ,,Jestli se dozvím, že jsi se přihlásil tak zažiješ peklo Tomlinsone." zavrčí mi zblízka do obličeje. ,,Nemáš nic na práci Same?" ozve se za mými zády Zayn. Sam mě okamžitě pouští a já od něj krok ustupuji k Zaynovi a jeho spolužákům. ,,Vypadni." zasyčí na něj Zee a dává ruku kolem mých ramen. Samuel na nás ještě chvíli kouká než se otáčí a i se svou partou vypadne. ,,Díky Zee." vděčně se na něj usměju.  ,,Není za co a teď pojď, jdeme se najíst ven." zaculí se na mě. Je krásně, sedneme si na lavičky pod stromy s tácy s jídlem a pustíme se do toho. Ne že by to bylo nějak extra dobré jídlo, ale dá se to. ,,O co tam šlo?" zajímá se Joe. ,,Máme soutěž, návrh šatů a vítěz vyhrává zájezd do Milána na fashionweek. Emily chce vyhrát." pokrčím rameny. ,,Takže nechce, aby jsi se přihlásil." konstatuje Zayn a probodne mě pohledem jako by říkal, to vůbec nezkoušej. ,,Přesně tak. Ale neboj, chci se přihlásit." zaculím se a zakousnu se do sendviče. ,,To jsem rád. Víš už jaký návrh tam dáš?" Zakroutím hlavou zatím co žvýkám. ,,Ještě ne, asi vymyslím něco nového." pokrčím rameny.

Dál už řešíme co podnikneme odpoledne a kam půjdeme, jako vždy se shodneme na parku. Trávíme tam nejvíc času po škole, takové naše bezpečné útočiště. Kluci jezdí na skateu nebo malují a já dělám své návrhy nebo si navzájem pomáháme s úkoly. Našel jsem super partu, lidi kteří mě berou takového jaký jsem. Jediné po čem mé srdce touží a po čem prahne je láska. Taková ta jako z filmu, kdy se bláznivě zamiluju, kde bude plno vášně a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Jenže, život není romantický film.