Bezmocný||Stein27

7

"Můžu" zeptal se když jsem schovávala krabku cigaret.

"Jo, jasně" mile jsem se usmála.

"Míváš tyhle záchvaty často" zapálil si cigaretu, nevím jestli náhodou on není ten poslední člověk se kterým bych se chtěla bavit o něčem takovém.

"Jestli se o tom nechceš bavit nemusíš to říkat" rozhodil rukama.

"Asi ještě nejsem připravena o tom mluvit, promiň" potáhla jsem si a následně vydechla nikotinový kouř.

Asi fakt nejsem připravena o tom mluvit na potkání.

"Měli by jsme jít" usoudila jsem ne že bych tu s ním nechtěla být jen vím že se po mně bude Kačka asi shánět.

"Jo asi už by jsme měli" kývl hlavou a společně jsme se vydaly po schodech dolů.

"Naliješ mi něco prosím" požádala jsem Kačku když jsem si všimla že stojí v kuchyni u alkoholu.

"Jdeme domů" okamžitě mě zatáhla za ruku ke dveřím, ani se s nikým nerozloučila nic.

Zabouchla dveře nic nikomu neřekla prostě nutně potřebovala jít.

"Promiň, nevšimla jsem si že ti je špatně bála jsem se aby na tebe Petr něco nezkoušel" omlouvala se mi před domem.

"Pomohl mi, dost mi pomohl nemusíš se omlouvat prostě se to stalo jen jsem nečekala že po těch pár slovech co ti řekl odejdeš" sdělila jsem jí a na telefonu jsem zkontrolovala čas.

"Fakt promiň" stáhla mě do objetí a já tak mohla opět cítit vůni jejího parfému.

"Nechtěla jsem aby jste se pohádaly můžu za to i já" řekla jsem.

"Nemůžeš za to ty, Petr je debil strašně rychle vypění" usmála se.

"Když se budeš cítit špatně, vždycky řekni mně" pohladila mě po vlasech když mě pustila z objetí.

"Neboj řeknu" usmála jsem se a společně jsme vyrazily domů.

"Zítra odjíždíme na tu chatu, vlastně už dneska" opravila se když si všimla na svých stříbrných hodinkách že už jsou dvě hodiny ráno.

"Mám z toho strach, ale na druhou stranu se těším budou tam zase jiní lidé myslím že bych si to mohla užít" konstatovala jsem.

"Užijeme si to, bude to dobrý všichni tam jsou fajn neboj" vycházely jsme z temné uličky která vede k jejich domu.

"Budu ti věřit" pousmála jsem se, pomalu jsme se blížily k domu.Nemám tušení jak to tam budu zvládat.Jaké to tam bude přece jen jsou to čtyři dny to je dost a nemám tušení jak to všechno bude, jak se budu mezi těmi lidmi cítit.Asi to moc řeším, bude to v pořádku a když ne můžu se sbalit a odjet

"Měla bys mi věřit, já jsem totiž jediný člověk kterému tady můžeš věřit" smála se protože se za boha nemohla strefit do klíčové dírky.

"Kolik si toho vypila, nevypadáš ani nemluvíš opile ale když vidím jak marná jseš v tom se do toho trefit tak asi měním svůj názor" zasmála jsem se a klíče jí vytrhla z ruky.
Odemkla jsem dveře a společně jsme vyběhly po schodech do druhého patra které obýváme my.

"Potřebuju spánek, jinak zítra nikam nepojedu" flákla sebou do postele a v momentě usnula, přísahám že zavřela oči a usnula.

"Dobrou" zašeptala jsem a lehla si vedle ní.

V mé hlavě se tuto noc odehrálo úplně všechno, od toho jak jsem vařila pizzu až po to jak jsem chtěla spáchat sebevraždu.

Vedle mě se v posteli převaluje Kačka a z kuchyně jdou slyšet podivné zvuky.

"Bože, moje hlava" zaklela Kačka když si sedla na roh postele.

"Neměla si tolik pít" zasmála jsem se přičemž jsem ze skříně vytáhla velkou cestovní tašku do které mám v plánu si sbalit věci na chatu.

"Sbalíš mi taky" poprosila mě, no asi mi nezbývá nic jiného než jí taky zabalit věci.

"Můžu to dát ke mě ať netaháme dvě tašky" zeptala jsem se a ona pouze s kývnutím hlavy odešla pravděpodobně do kuchyně.

Na jednu půlku tašky jsem dala své oblečení a na tu druhou to její.Všechno jsem hezky podle barev poskládala a jestli odjedu s naprosto rozházenou taškou asi tam sebou seknu.

"Makej, obleč se na chvíli musíme" křikla na mě Kačka s koupelny.

"Radši se obleč než abys to skládala podle barev" zasmála se a tašku hodila před schodiště.

Oblékla jsem si kraťasy a obyčejnou šednou mikinu, jedeme někam na Slovensko takže to bude cesta minimálně tři hodiny.

Všechny ty věci které se zatím staly byly zcela spontánní i tenhle výlet prostě se ze dne na den řeklo že jedeme takže jedeme.

"Musíme jít" znovu mi připomenula Kačka která už netrpělivě čeká na to až já budu připravena jít.

"Bože vždyť už jdu jen proste potřebuju se psychicky připravit" hluboce jsem vydechla sebrala telefon ze stolu a v hlavě jsem si snažila opakovat to zvládnu.
Sešly jsme dolů po schodech s tím že se Kačka ještě šla rozloučit s její babičkou.

"Odjíždím" zakřičela a nečekala ani na odpověď.

"Zvládnu to" zamumlala jsem pro sebe a konečně se odhodlala vyjít i s Kačkou před dům.

Uprostřed cesty stála černá dodávka do u které stál ovšem můj velice oblíbený člověk.

"Jsem čekal že dotáhneš kufr" zasmál se sám sobě, no oblečení mám dost ale na kufr to asi není, zatím.

"No víš přemýšlela jsem nad tím, ale nechci aby jste se pak cítily špatně víš že máte míň peněz a tak si tolik toho oblečení dovolit nemůžete" pokrčila jsem ramena a dál už ho nevnímala.

Kačka mi jako správná gentlemanka otevřela dveře abych mohla pohodlně nastoupit, k mému štěstí jsme seděli až úplně vzadu a ještě k tomu sami, řekla bych že jsem nadprůměrně spokojená.

"Můžeme" rozeznělo se po autě.

"Jeď a příště se neptej na tak debilní otázku" ozvalo se a my jsme mohly s těmito slovy odjet.

"Teď už nemůžeš vycouvat Pražačko" otočil se na mě brunet.

"Ani jsem to neměla v plánu" protočila jsem oči v sloup a nasadila si sluchátka.

Zavřela jsem oči s tím že bych chtěla usnout ale řekla bych že je to marné.

"Hele jen tak se ptám, nevadilo by ti kdybych šla pak dopředu, asi bys tady zůstala sama" vtáhla mi jedno sluchátko z ucha abych ji slyšela.

"Je mi to tak nějak jedno, ale zní to velice důležitě takže asi mi to vadit nebude" pokrčila jsem rameny a sluchátko mi vrátila.