V Jeho Zajetí

Aiden

Hodinu a půl, celou tu dobu procházím jednu chodbu za druhou. A po té holce není vidu ani slechu. Já se snad zblázním, jak je možné, že jeden člověk dokáže nadělat tolik problémů za tak krátkou dobu. Jestli se o tom někdo dozví, ať už to bude kdokoli, bude z toho pozdvižení. Tenhle dům je teď kurva minové pole i pro mě. Cinkne mi mobil. Z kapsy ho vytáhnu tak rychle, že mi málem spadne na zem. Čekám zprávu od Rowana nebo Arona, ta holka přece nemůže utéct někomu jako jsme my a tím spíš, když to tu absolutně nezná. Rychle telefon odemknu, ale místo zprávy, kterou jsem očekával se na displeji ukáže Sharlotino jméno. Mám chuť ho prohodit otevřeným oknem. Místo toho ho strčím zpět do kapsy a zprávu ignoruju. Dostávám se do chodby, kterou moc dobře znám. Dřív jsem tu trávil spoustu času, dnes se sem podívám jen zřídka kdy. Nejradši bych se otočil a na tu pitomou holku se vysral. Nenávidím to tu, každičký milimetr se mi hnusí. Překročím svou pomyslnou hranici, dveře jsou tu tak nechutně vyzdobené, že i normálnímu člověku by z toho bylo na blití. Říkám si jak je možné, že ti zasraní bastardi si tu takhle žijí a nikdo na ně ještě nepřišel. Nejradši bych je všechny do jednoho zavraždil. Všechny myšlenky se rozplynou jakmile to ucítím, ztemní to všechny moje smysly. Zhluboka se nadechnu a začnu se soustředit. Jediné, co dokážu rozpoznat je něčí přítomnost. Skoro se mi zatmí před očima. Zrychlím krok, zabočím a pokračuji v cestě. Skoro nestihnu zabrzdit, když se setkám se čtyřmi páry očí. Všechny do jednoho je poznám. Zelos, Zemir, Quil a Arthur mě překvapeně probodávají pohledem. "Kampak tak pospícháš Aidene," zasyčí vůdce smečky Zelos. "Jenom procházím," falešně se na něj usměju. "Nečekal bych tě tady," zírá na mě. Nemám mu na to co říct. Jen pokývám hlavou. Opravdu je to to poslední místo, kde by mě kdokoli hledal. "Zrovna jsem si říkal, že tu cítím něčí pach," zabručí a podívá se na mě. Analyzuje mě. "Co vám na to mám říct, Zelosi ?" ucedil jsem. "Jen by sis měl dávat pozor kudy chodíš," zavrčel. "Díky za radu," ušklíbnu se, tohle jsem opravdu slyšet nepotřeboval. Jako bych měl radost, že se tudy producíruju. "Tvůj bratránek se zmínil, že sis přivedl hosta," pronesla Zemir, "rádi bychom jí poznali." "Myslím, že to nebude potřeba," zavrčím . Radši bych jí zabil než jí vlastnoručně dovedl k nim. "Já myslím, že to je nevyhnutelné, hochu," usmála se na mě a já dokázal s jistou říct, že půjde za Donem. Tohle mi rozhodně do karet nehraje. "Je tady," zašeptá nepřítomně Quil. "Už zase blázní, stává se to čím dál častěji," pronese Arthur zamyšleně. "Aidene, je tady," Quil už skoro křičí. "Kdo je tady?" přiblížím se k němu. "Je to ona, dávej pozor !" Zelos ho popadne za ramena a odvede ho z chodby. "Ještě se uvidíme," otočí se věnuje mi nenávistný pohled. Jakmile za nimi zaklapnou dveře, chodba oněmí. Chvilku tam zmateně stojím. Quila jsem z nich měl nejraději a zjištění, že jeho nemoc se tolik zhoršila mě naplnilo vlnou obav. Spousta lidí už tvrdilo, že jeho nemoc má cosi společného s jasnovidectvím. Lidi, včetně mě, si ale myslí, že ten chudák je jenom blázen. Nedivím se mu, z těch všech sraček, co udělali bych se zbláznil taky. Můj mobil si opět vezme slovo, jestli mi zase volá Sharlot tak přísahám, že jí uškrtím. Podívám se, zatnu pěsti a zvednu telefon." Co po mně do prdele chceš, Juliusi?" zařvu do telefonu. "Myslím, že jsi něco ztratil, bratránku" Kurva, tohle je rozhodně horší než cokoli jiného. "O co se to do prdele snažíš," z mých slov byla patrná agrese i frustrace. "Musíme si promluvit," pronesl a típl telefon. Ten zasranej parchant. Neudržel jsem se a práskl telefonem o zeď. Musím zavolat kluky a co nejrychleji tuhle pakárnu vyřešit. Promnul jsem si čelo a měl sto chutí někomu rozbít hubu. Při nejlepším sobě nebo Juliusovi.