as a teacher [sterek ff]

q

Jak Derek slíbil, tak udělal. Ihned v neděli ráno mi přišla SMS s kontaktními údaji na onoho psychologa. Nevěděl jsem však, jestli se dotyčnému budu schopen svěřit, jako Derekovi. Přeci jen, nějakou náklonnost jsem k němu cítil už od začátku, ale k jeho kamarádovi jsem nemohl a vlastně ani nechtěl, samozřejmě, cítit cokoli jiného, než čistě pracovní a zdravotní vztah. Ani jsem o tom všem nechtěl mluvit znovu. Nechtěl jsem znovu prožívat ten pocit bezmoci, který jsem cítil pokaždé, když jsem onu příhodu prožíval znovu tím, jak jsem ji vyprávěl. Bylo vyčerpávající cítit se znovu slabě, znovu cítit pohled v druhých očích, který říkal, že jsem mohl něco udělat. Že jsem se mohl bránit. Chránit alespoň své tělo. Vzchopit se trochu. Být trochu chlap. Jenže to já nemohl. Nebyl jsem ten správný kluk, který nebrečí. Neskolí ho pár špatných zkušeností, nepláče, když ztratí lásku. Nedává své city najevo, to nejsem já. A tak moc jsem chtěl být. Chtěl jsem být normální.

Právě teď jsem bojoval s myšlenkou, že bych opět vzal ten ostrý kousek kovu a nechal ho, aby mi ulevil od těchto myšlenek. Seděl jsem na posteli v tureckém sedu, žaludek prázdný, kvůli mé nechutnosti k jídlu. Za ty dva dny do mě táta dostal sotva pár sucharů. Jediné, co jsem dělal, bylo spaní, pití vody, chození na záchod a sebepoškozování. Nic jiného. Ani jsem nevnímal čas, žil jsem jakoby v jedné časové smyčce. Mezi prsty jsem žmoulal jakýsi kus provázku, který mi sloužil jako rozptýlení ohledně mé závislosti na fyzické bolesti. Bral jsem to jako pomoc při dodržení Derekova slibu, který jsem mu věnoval. Avšak nemohl jsem mu zavolat, když mě přepadaly tyto myšlenky. Věděl jsem, že bych se cítil ještě hůř, kdybych slyšel jeho hlas. Věděl jsem, že jakmile by položil telefon, přišla by nová várka bolesti a bezmoci, následně velká vlna vzteku, protože jsem byl slabý a nedokázal jsem ovládat své pocity. Ta vlna přišla stejně rychle, jak jsem na ní jen pomyslel.

Provázek jsem nechal žít svým vlastním životem, s povzdechem se zvedl a opět přešel do koupelny. Skříňku jsem otevřel a opět uchopil žiletku, na které byly zaschlé kapky mé krve. Neobtěžoval jsem se ji mýt. Připomínalo mi to, jak jsem slabý. Ne, že bych si chtěl způsobovat další pocit bezmoci sám ze sebe, jen.. nedokázal jsem to přesně vysvětlit. Neznal jsem takový typ věty, kterou bych to vysvětlil, omlouvám se.

Žiletku jsem pomalu převaloval v prstech. Je zvláštní, jak malá věcička je mi schopna tak rychle ulevit, pomalu jako prášky... nebo zbraň. Třeba zbraň v tátově pracovně. Otočil jsem se směrem, kde měl táta pracovnu, i když jsem nemohl vidět dveře, neboť přede mnou byla zeď. Když jsem si uvědomil, nad čím to přemýšlím, zavřel jsem oči a pomalu hlavu otočil zpátky na žiletku ve své ruce. Uchopil jsem ji prsty pravé ruky, vyhrnul si rukáv od trika a stále ostrou žiletku přiložil ke své kůži. Slzy mi plnily oči a já jen křečovitě stál s žiletkou přitisknutou ke své kůži, ale aniž by mi mohla ublížit. Přes slzy jsem pomalu už neviděl, tudíž jsem byl nucen mrknout, což zapříčinilo, že se slané kapičky okamžitě spustily po mé tváři. Bojoval jsem s myšlenkou ublížit si nebo to zkusit přetrpět, ale bohužel jsem věděl, že když to jednou nechám být, vrátí se to. Silnější, daleko silnější.

Tudíž jsem jen tiše zvlykl, když se žiletka probojovala skrz mou pokožku a osvobodila mě alespoň na pár chvil od té sužující bolesti.

Krev tenkými pramínky pomalu odtékala, fascinovaně jsem ránu pozoroval. Najednou mě opět sevřela ta ledová pěst, která jakoby mi znemožnila na chvíli dýchání. Proto jsem vedle lehce krvácející rány udělal žiletkou další. A následně ještě jednu. A ještě. A pak jsem je už ani nepočítal. Chtěl jsem se zbavit bolesti na delší chvíli než jen pár sekund, byl jsem jako v tranzu. Pomalu jsem postupoval po své ruce, pomalu řezal krvavé rány a užíval si osvobozující pocit na své hrudi.

„Stilesi? Jsi už vzhůru? Pojď se dolů najíst, prosím," zavolal na mě táta, což mě probralo z mého současného šoku a já okamžitě přestal s dalším způsobováním krvavých čar. Zhluboka jsem dýchal a pozoroval svou paži, která byla skoro celá, od zápěstí k loktu, zdobená bolestivými rankami. Kam bych proboha až došel, kdyby na mě táta nezavolal?

Žiletku jsem s rozklepanými prsty vložil zpátky tam, kam patří a nikdo ji nenajde, vešel do pokoje, abych ze skříně vytáhl jednu ze svých věrných košil, která mi teď pomůže zakrýt mou chvilku slabosti. Zhluboka jsem se nadechl, přičemž jsem zadržel pláč, který se o mě pokoušel. Jen v teplácích a košili, jsem uchopil prsty kliku svého pokoje a pomalu dveře otevřel. Teď vůbec nezáleželo na tom, že se můj výběr oblečení k sobě absolutně nehodil, nezáleželo na tom, že zítra půjdu do školy, jediné, co jsem teď měl před očima bylo, abych vůbec zvládl dojít dolů do kuchyně, posnídat se svým tátou, jako to bylo vždy a nerozplakat se. To bylo vše, pouhé tyto dvě věci pro mě měly mnohem větší váhu než nějaká normálnost, kterou jsem si za těch pár let vybudoval.

S každým schodem dolů bylo těžší si představit, že bych vůbec mohl sníst snídani. Ledová pěst opět stiskla mé vnitřnosti, což se tentokrát projevilo začínajícím záchvatem paniky. Položil jsem si ruku na hrudník a snažil se zklidnit svůj dech. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby mě táta nespatřil a nepomohl mi na židli, abych se posadil. „Stilesi. Stilesi, jsi v pořádku?" ptal se mě táta, ale já byl moc zaneprázdněný tím, abych našel svůj dech, než abych mu odpovídal na zbytečné otázky.

Nechápal jsem to. Proč se přesto to prostě nedokážu přenést? Tak jsem se zamiloval a skončilo to špatně. Tak nemám nikoho, komu bych se svěřil, a co? Před tím, než Derek přišel do školy, taky jsem to zvládal... Napadalo mě, proč se takhle najednou cítím. Poznal jsem, jaké to je, když se o mě někdo zajímá, když se můžu někomu se vším svěřit a vím, že mi pomůže, když mě někdo má opravdu rád.. A teď jsem to ztratil během několika minut a můj život se rozpadl na několik kousíčků. Nemůžu se s Derekem stýkat, protože porušujeme zákon a jeho za to můžou zavřít. Nemůžu, protože táta nechce, abych nebyl nešťastný, což je samozřejmě blbost. Nemůžu vůbec nic. Nemůžu.. nemůžu, já.. už nechci!

Nemohl jsem ani pořádně dýchat a přitom jsem byl schopný se rozbrečet. Byl to takový ten pláč, který máte už ve školce, když brknete a odřete si koleno a učitelka vám říká, ať přestanete brečet, ale tím je to ještě horší a vy nemůžete přestat. Nemůžete ani ztišit své vzlyky, prostě brečíte a čekáte, až to přestane.

Proto mě táta sevřel do svého objetí a snažil se mě utěšit. Nebylo to stejné jako Derekovo objetí, ale bylo hřejivé, otcovské. Právě díky němu jsem se za chvíli uklidnil, jak svůj pláč tak dech. Táta mě poněkud v rozpacích propustil ze svého sevření a lítostivě mě pozoroval. Snažil jsem se vyhnout jeho pohledu, abych se nerozplakal nanovo. „Omlouvám se, Stilesi. Vím, že je to moje vina a nechci, aby ses takhle trápil." Všechno, co mě v tuto chvíli napadlo, bylo jen: Tak proč jsi to udělal?, ale neřekl jsem nic. „Co mám udělat, abych to napravil?" pobídl mě táta, přičemž jsem se na něj konečně podíval pohledem, který říkal, že nepotřebuji nic jiného než Dereka. Táta si jen povzdechl, odsunul židli naproti mně a posadil se na ni. Bylo mi jasné, že můj pohled pochopil více než dokonale. „Stilesi. Vždyť víš, že to mezi vámi nemůžu podporovat. Alespoň ne do doby, co ti bude osmnáct. A i kdyby mezi vámi žádný.. styk neproběhl, kdo to dokáže, no? Nemůžu tě ani sebe dostat do problémů. Ani Dereka, zdá se jako fajn chlap, ale potřebuju mít jistotu. Jsem něco jako celebrita, každý se dívá, jestli neudělám chybu, chápeš, jak to myslím?"

Poslední slova jsem nevnímal. Takže to, že s Derekem nebudu mít dobrou budoucnost byla léčka. Jen další argument, táta si to opravdu nemyslel. Ale k čemu to teď bylo. Až mi osmnáct bude, Derek dávno bude mít někoho jiného a na mě dočista zapomene. Avšak já nikoliv. Vždycky budu mít před očima ty chvíle, které jsem strávil s ním. Alespoň do té doby, dokud tu budu. Dokud to vydržím..

omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. je to moc depresivní, co? nemůžu slíbit, že další kapitoly nebudou takové.. ano, říkala jsem, dovolená - nebudu vydávat kapitoly. ale já se na vás nemůžu vykašlat!! další vyjde snad co nejdříve <3

nahoře alespoň něco pěkného a roztomilého, dle mého úsudku :-)