Dragon Games

2. DRAGON GAMES - 4. den

V aréně konečně zase začalo svítat a oznámilo to čtvrtý den her. Tentokrát bylo chladno, ale naštěstí sem tam vysvitlo slunce. Všichni nějak zvládli minulou noc, takže naživu bylo stále sedmnáct splátců. Což bylo na čtvrtý den nezvykle dost. Možná to bylo arénou, možná samotnými splátci. Každopádně tenhle počet se právě teď pokoušel vydržet až do další noci.

* * *

Karma se s prvním světlem probrala z polospánku a ihned se zaměřila na Crow, která visela hlavou dolů na sousedním stromě. I ona se probírala. Smrtidrapku docela překvapilo, že vůbec dokázala usnout v její přítomnosti. Ani si nevzpomínala, že by k tomu došlo. Noční běska líně roztáhla křídla a zívla. Karma se také protáhla, zatřepala pláty na hřbetě, vstala, zavětřila a měla se k odchodu.
„Kam jdeš?" Zeptala se drzým tónem noční běska.
Karma se zastavila a ohlédla se na ni. „Lovit."
„Neříkej?" Zastříhala ušima Crow, uvolnila ocas a seskočila na zem. „Taky jsem se chystala."
Karma si ji změřila podezřívavým pohledem.
„Ne, vážně," bránila se splátkyně z Dvanáctého kraje, „pokud si vzpomínám, mé zásoby mi někdo sebral, takže potravu uvítám kdykoli."
Karma při narážce na tašku s rybami, kterou jí hned první den her po souboji sebrala, vycenila zuby a blýsklo se jí v očích. Crow se ušklíbla. „No co a není to pravda?"
Karma si odfrkla a obrátila se k dračici zády. Nepředpokládala, že zaútočí. Vydala se směrem, kterým vytušila, že bude zdroj vody. Chtěla rybařit. Ne, že by měla takový hlad, ještě měla kousek masa schovaný ze včerejška, spíš se chtěla nějak zabavit. Také tu byla šance, že u vody narazí i na dračí kořist. Už dlouho byl klid. A nebylo radno provokovat tvůrce. Až příliš živě vzpomínala, jak zemřel její bratr.
„U vody by mohli být další splátci." Přivřela oči Crow a při pomyšlení na zvuk děla ohlašující padlé splátce se vzrušeně zachvěla.
„Neříkej." Odpověděla ironicky Karma, ale pak zapřemýšlela. Možná by si měla Crow ještě chvíli držet u sebe. Koneckonců byla zabiják, stejně jako ona. Stejně jako Stínomil. A než zase půjde do tuhého, mohlo by být dobré, mít ji poblíž. „Nepůjdeš se mnou?"
Crow se zatvářila překvapeně a pak nedůvěřivě. „Proč?"
„Tak nemusíš." Řekla nezaujatě albínská dračice a pokračovala v cestě.
Crow tomu sice moc nerozuměla, ale také jí napadlo, že by z Karminy přítomnosti mohla něco vytěžit. Možná, když nadejde správná příležitost, bude mít i šanci se jí zbavit.
„Řekla jsem, že jdu lovit, tak jdu!" Zvolala Crow a klusem ji doběhla. Karma se na ni podívala, ale běska neskončila. „Ale varuju tě, něco zkus a-"
„Co, zabiješ mě?" Naklonila hlavu na stranu Karma. Potěšilo ji, když Crow chvíli hledala slova. „Přesně tak."
„To bych chtěla vidět." Odfrkla si Karma a dala se zase do pohybu.
„Třeba uvidíš." Pobaveně odvětila Crow, ale obě věděly, že to nejspíš myslí vážně.

Miako byla po včerejší noci trochu unavená, ale na druhou stranu, byla ráda, že měla společnost a byla v bezpečí. Ještě víc ji překvapilo, že když se s ostatními loučila, Atropa si ji ještě zavolala k sobě a nabídla pomoc.
„Můžu pomoct s těmi zraněními i s lovením nebo bojem." Říkala dračice z Osmého kraje.
Miako si nebyla jistá. Ráda by jí věřila, ale nač to riskovat? Kdyby se projevila jako slabší, možná by ji v momentě, kdy to bude nejméně čekat, zabila. „Děkuji ti, ale nepotřebuju pomoct. S tou nohou to není tak zlé jak to vypadá, jen ji nezatěžuju, když nemusím a ty odřeniny na křídlech za chvíli zmizí." Odpověděla nekompromisně.
„Tak dobrá." Nechala ji Atropa být a obě si daly přátelské sbohem.
Miako raději hned vzlétla, aby se dostala co nejdál a aby nebylo vidět, jak moc ji končetina trápí. Musela si ji držet i těla, protože ji zabolela při každém tempu. Nechtěla si to přiznat, ale i křídla ji v místech poranění pálila. To, co momentálně potřebovala bylo přežít. Měla by si ty rány vyčistit, najíst se a napít. A to všechno naráz se dalo snad jen na jednom místě. Bílá běska zamířila vzhůru, vystřelila, proletěla ranou, aby se po chladné noci zahřála a zároveň zamaskovala a prorazila mezi listmi nad koruny stromů. Slunce na ni příjemně zasvítilo, ale Miako nechtěla ztrácet čas. Moc si nevzpomínala, v které části arény byla říčka. Zhruba to tušila, jenže jistá si nebyla. Vydala se tedy k hranici a neustále ochutnávala vzduch, dokud v něm neucítila vodu. Složila bolavá křídla a zaletěla zase do stínů stromů. Zpomalila, aby stíhala sledovat okolí a zároveň nepřestávala pátrat po vodě. Netrvalo jí to dlouho a brzy si úlevou mohla oddechnout. Zaslechla tekoucí proud řeky. S tichým zasyčením přistála, dosyta se napila a namočila přední tlapku do studené vody. Na chvíli si lehla, roztáhla křídla a nechala sluneční paprsky, které občas prostvitly skrz větve a listy, aby ji hřály na šupinách.