Na křídlech války

Prolog

Když zapátrám zpět v minulosti, uvědomím si, že jsme nebyli ničím. Jen pár poletujících opeřených stvoření, která se urputně snažila přežít. Ty časy jsem nezažil, ale přijde mi to divné... a zároveň zneklidňující. Nemůže se to stát znovu?

Za ta léta se vše opravdu změnilo k nepoznání. Ti, kteří dříve bojovali proti sobě, se stali přáteli a společně se chránili před společnými nepřáteli; naučili jsme se společnému jazyku a jazyku pár ostatních zvířat; vybudovali jsme velkou kolonii žijící v relativním klidu - a to všechno díky jednomu ptákovi.

Bylo období mrazů a ke skupině tvořenou pár strakami a kavkami přilétl velký bílý pták. Nikdo ho neznal ani nevěděl, odkud pochází, ale sám by umrzl, a tak ho malé hejno vzalo mezi sebe. Představil se jako Apollo a prý žil u stvoření bez peří, kterým jsme říkali bezzobáci. Jednoho dne se sebral a uletěl ze zajetí, tak to říkal. Svět si tehdy představoval jako krásné místo plné volnosti, ale postupem času zjistil, že jeho představa je od reality vzdálená na míle daleko. Pocházel z mnohem teplejších končin, a tady si nedovedl obstarat ani něco k snědku, natož bezpečné místo k přežití.

Ach, ty jeho příběhy jsou nezapomenutelné. Už jako malý jsem u něj neustále sedával a hltal každé slovo, které vyslovil. On své zážitky a příběhy nevyprávěl. On vás vzal do jejich světa a dával jim skutečnou podobu. Ponořili jste se do příběhu a už jste nikdy nechtěli pryč.
To on nám vyprávěl o jiných krajích, o věcech, které jsme si ani nedokázali představit. O zvycích ostatních zvířat, ale hlavně o výhodě pospolitosti. Nabádal ostatní ptáky, aby se spojili a vytvořili hejno, kde by se všichni navzájem chránili a kde by se jim společně žilo lépe. Jenže oni nesouhlasili. Nesouhlasili, protože si to nedokázali představit. Byla to pro ně bláhová představa.

Apollo po nějaké době odletěl a promlouval k ostatním ptákům. Po čase se přeci jen našel pták, krkavec, kterému se vyhlídka na lepší budoucnost zdála natolik splnitelná, aby se oprostil od starých zvyklostí a začal přesvědčovat ostatní. Tuhle část Apollo často vynechával, takže bohužel nevím, jak se jim podařilo spojit ostatní. Nevím proč a je to škoda, ale co se dá dělat?

Hejno se pojmenovalo Černá letka, na počest jejího zakladatele a prvního Vrchního letce, jehož peří bylo černé jako tma samotná. Apollo žil s hejnem dlouho a já, stejně jako mnoho dalších jsem poslouchal jeho vyprávění. Krkavec, který hejno vedl, po nějaké době zemřel a nahradil ho jiný pták, na jehož místo nastoupil další. Apollo tu ale stále byl, pořád stejně veselý. Pamatuji se, jak jsem se vždycky smál, když zvedl peří na hlavě do obrovské chocholky. Byly to krásné časy.

A dnes, kdy hnízdu velí Ostrokřídlec, třetí Vrchní letec, Apollo – pták, díky kterému dnes nežijeme v neustálém strachu; pták, který vytvořil vše, v čem dnes žijeme, umírá.

...

Ptáci seděli na větvích roztroušeni po celé koruně mohutného dubu. Všem se zračila v očích bolest a smutek. Dokonce ani jinak drzá Zmije s Pavučinou nikoho neprovokovaly a jen zamlkle koukaly na hnízdo, ve kterém ležel Apollo. Oči měl zavřené a bylinkářku Saturejku, která u něj seděla, ani nevnímal. Všichni se se starým ptákem přišli rozloučit a říct mu poslední slova.

Konečně přišla řada na mě. Sedl jsem si v uctivé vzdálenosti a vložil Apollovi do hnízda bílou květinu, kterých tu po předešlém období mrazů rostlo požehnaně. Ptáci přinášeli různé věci, které jim bílého ptáka připomínaly a spojovaly ho s ním. "Sbohem," řekl jsem a vrátil se na své místo. Začínalo se stmívat, ale nikdo svým zpěvem neoznamoval nadcházející noc. Nikde ani živáčka, jakoby celý svět truchlil nad ztrátou váženého člena hejna.

Když byl rituál dokončen, jedna z bylinkářek, Meduňka se sklonila nad nehybnou hromádkou peří. "Jeho duše s námi bude vždy létat. Nikdy nás neopustí," spustila tiše. "V ševelícím větru, v tekoucí vodě, v šumění stromů; bude provázet každého, komu na něm záleželo..." Její hlas se nesl do daleka a všichni shromáždění mu pozorně naslouchali.
Já jsem byl ale myšlenkami jinde. Nikdy jsem si nedokázal představit, že by tu s námi nebyl. Život půjde dál, ale dokážeme se z toho vzpamatovat? Dokážu plnit své povinnosti, aniž bych na něj neustále myslel? Bylo to příliš čerstvé, než aby tomu Meduňčina slova dokázala pomoct.

Ten večer jsem byl příliš unavený, než abych si povídal s ostatními. Zavřel jsem oči a byl připraven ponořit se do hlubin léčivého spánku, když se vedle mě ozvalo bušení křídel a na větev dosedl pták. Ani jsem se na příchozího neotočil, věděl jsem, kdo to je. Černobílá Bouře se usadila vedle mě. "Zvládáš to? Kdybys něco potřeboval, řekni." V jejím hlase se zračila starostlivost.

"Potřebuju se jen vyspat," odpověděl jsem prostě. Neměl jsem sílu na to vést rozsáhlejší konverzaci. Bouře vedle mě ještě chvíli seděla a odlétla. Byl jsem rád, že jí na mně záleží a po nějaké době jsem konečně usnul, pohroužen do vlastních myšlenek.