Spolek malých i velkých čtenářek

1. Tatínkova Barunka

Prosinec 1846, Vinoř, Střední Čechy

Barbora

Dopisy do Vídně a do Prahy psala ještě v noci, sotva starý vinořský farář nakreslil tatínkovi na čelo křížek a zatlačil mu víčka. Už, když seděla u jeho lůžka a ve světle petrolejky pozorovala, jak se starému vrásčitému muži krátí dech, rozmýšlela, jak tu zprávu podat sourozencům. Jenovi bude stačit prosté sdělení. Především mu vypíše, co se všechno musí zařídit. Nový litinový křížek na rodinou hrobku. Ten starý dřevěný už zase trouchnivěl. Do litiny bude třeba dost investovat, ale vyplatí se. A na křížek dát vyrýt tatínkovo jméno... Karel Steiner. Nebo spíše Štajner. Začal se tak psát ještě před sňatkem s maminkou. I mamince to jméno změnili. Tatínek říkal, že by si to tak určitě přála. Oba dva se hlásili k českým kořenům a i své čtyři děti vychovávali k lásce k Čechám. O peníze na hostinu jej prosit nebude, to snad zvládne z toho, co si tatínek odkládal v domě.

Všechno teď přejde na Janka. Maličký statek coby kamenem dohodil od Prahy, a přesto v polích mezi lesy. Pražský byt, z nějž se před čtyřmi lety tatínek společně s Barunkou a nejmladší Katuškou přesunul na vesnici.

Přemýšlela, jestli se tu bude chtít zdržet. Bylo by pěkné svého bratra a zároveň dvojče zase vidět a strávit s ním čas. Ale velké naděje v to nevkládala. Nikde dlouho nepobyl. Naposledy si vymyslel, že bude studovat na Vídeňské univerzitě a při návštěvě na statku ve Vinořích vyžadoval od sester, aby ho oslovovaly Hansi. Otec, ač vysokoškolský profesor, na něj tenkrát jako nejhrubější sedlák vzal hůl a výstražně s ní mával ve vzduchu. Hřmotným hlasem přísného kantora mu kázal ze dveří. Ale nakonec tatínka jeho měkké srdce přimělo svolit a poslat Janka zum studieren.

Marii do Nuslí se jí psalo těžce. Karel Štajner své nejstarší dceři už pár let posílal peníze na přilepšenou. Ve třicátém šestém roce ji provdal za svého kolegu z právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Márinka, jak své nejstarší tatínek přezdíval, od té doby přivedla na svět tři holky. Janu, Karolínu a Annu. Když od ní loni na konci dubna dostali lístek, tatínek seděl ve svém oblíbeném ušáku jako boží umučení.

„Ale copak, tatínku?" tázala se jej Barunka. „Budete mít další vnouče. Copak nemáte radost?"

Tatínek na to natáhl z fajfky a jako utrápený strhaný básník pronesl: „V máji na máry."

Barboru ihned napadlo, že to musel slýchávat od sedláků v hospodě. Takový úzkostný městský člověk, jako pan Štajner, mezi těmi divochy mohl lehce přijít k rozumové újmě.

„Ale kdepak, tatínku. Tak se to narodí v lednu no. Ale v teple a v Praze. A snad to už konečně bude kluk," tišila jej. Kdyby ho jen na jaře napadlo, že by měl v zimě větší úzkostlivostí zahrnout své vlastní zdraví.

Zalepila oba dopisy do obálky a připravila vedle svého nočního stolku, aby je ráno nezapomněla odnést na poštu. Jediná služka v domě, stará Václavíková, odešla na Vánoce k rodině a ještě se nevrátila. Pak vzala petrolejku a setmělým domem se sunula ke Katuščině pokoji.

„Katuško?" zašeptala ze zvyku. Tatínka hlasitá mluva rušila u čtení, Barboru zase při přemýšlení. A teď se jí pár vteřin navíc na utříbení myšlenek náramně hodilo. Nikdo se neozýval, a tak potichu vešla. Šestnáctiletá dívka spala zachumlaná v peřině až ke krku. Za okny duněl vítr a mráz kreslil na okenice krajinky. Od okna šel chlad. Celý statek potřeboval nová okna a novou střechu. Jenže tatínek se zajímal jen o svoje knížky. Profesor převýchově na hospodáře zdárně vzdoroval. Všechno odsouval na později, a to později už nepřišlo.