5

29 4 2
                                    

SOUČASNOST

EMILY:

„Emily?" Ozval se vedle mě Sebastianův hlas. Lehce jsem se ho zalekla. „Dáš si?" Zeptal se a natahoval ke mně ruku se šampaňským. „Děkuji," pronesla jsem spěšně a skleničku si vzala.

Usrkla jsem si. Nepřestávala jsem fascinovaně sledovat tu dívku s mým přítelem. Lehce se dotkla jeho předloktí a usmála se. Zrzka se otočila a zadívala se mým směrem – obdarovala mě stejně zářivým úsměvem jako před chvilkou Williama, jako bychom se znali. Zdvořile jsem ji úsměv oplatila a znovu se napila.

William vypadal, jako by ho něco rozrušilo. Oponoval jí a ona se zatvářila smířlivě. Něco mu řekla a William se na ni usmál. Zřejmě se znali již dlouho – Pracovali snad spolu? Ale proč by se zrovna ukazovala na pohřbu? Znali se snad z dětských let? Byla dalším členem jeho rodiny, o kterém mi neřekl?

To poznání do mě vráželo jako bourací kladivo. Lehce mě popichovala žárlivost.

„Znáš ji?" Zeptala jsem se Sebastiana a s rukou ve které jsem držela napil vypitou skleničku ukázala směrem k té záhadné ženě.

„Katherine se jmenuje tuším," pronesl lehce nervózně Sebastian. Tuší? On ji snad nezná, ale bavil se s ní?

„Její matka znala našeho otce," vysvětlil mi Sebastian. Takže zřejmě přátelé z dětství, pomyslela jsem si a dále hleděla na ně dva. Něco Williamovi mumlala, on se na mě rychle ohlídl, otočil se zpátky a úsměvně ji pokývl.

„Všechno dobrý mezi vámi?" Zeptal se nezdvořile Sebastian. Zřejmě to tak nemyslel, spíše vyčetl z mého výrazu, že se něco děje. Nechtělo se mi odpovídat. Mlčela jsem a probodávala tu zrzku, když si vkládala pramínek vlasů za ucho, pohledem. „Ano," zamumlala jsem konečně a dopila sklenku. „Vím, že s Williamem to musí být občas složité, ale je to dobrý chlap."

Neodpovídala jsem. Sice jsem netušila, na co přesně narážel či co si zrovna myslel, ale rozhodla jsem se to ignorovat. Udivilo mě, že taková slova vůbec vyšla ze Sebastianových úst – to nemohl myslet vážně vzhledem k jejich vztahu na trní. „Jo je," odpověděla jsem a konečně svůj pohled stočila k Sebastianovi. Oči se mu leskly, obličej měl lehce povadlý.

„Co máš v plánu tady potom?" Zeptala jsem se docela nevkusně, ale potřebovala jsem změnit téma. „Odjedu na chvíli do Kalifornie po pohřbu a zpopelnění," odpověděl tiše a klidně.

Proč bys to dělal? Nepotřebuje tě matka spíše doma?

„Matka zůstane s dědečkem a babičkou, takže odcházím pracovně na chvíli tam." Dodal jako by mi četl myšlenky. „Chápu," odpověděla jsem snad co nejupřímněji a nahodila chápavý výraz. Každý se z takových věcí dostával po svém – pro někoho rodina, pro jiné cestování.

„Kdyby něco, můžeš se na nás obrátit." Prolomila jsem minutové ticho, které nastalo. Většina lidí takové fráze říkala pouze ze zdvořilosti a nikdy by to tak nebylo, ale já to myslela vážně. Smrtelně vážně. Sama jsem věděla, jaké to bylo se s tím vyrovnat a ve dvou či více lidem to šlo lépe než o samotě v pokoji, čokoládou a pláčem. „Děkuji. Vážím si toho. To stejné platí pro vás." V očích se mu zableskl vděk a upřímnost. Souhlasně jsem přikývla. Nebyl zas tak špatný, jak mi ho William líčil ba naopak byl hodně milý a měl to teď těžké, stejně jako William.

William.

Ohlédla jsem se po nich. Žena již zmizela a William se vracel ke mně a ve tváři se mu objevila nervozita. To bych si vyprosila!

„Omluv mě Emily. Ještě se uvidíme." Kývl ke mně Sebastian a zmizel někde v davu lidí. William nakrčil obočí a dlaň lehce nadzvedl, když do šel do těsné blízkosti ke mně, aby mi z ruky vyndal již prázdnou sklenici od šampaňského.

„Jsi v pořádku?" Zeptal se mě obezřetně.

„Nechtěl si mě představit?" Zeptala jsem se trochu tvrdě a jedno obočí lehce nadzvedla. Údivem mu klesla lehce čelist, vypadal jako bych mu podtrhla nohy. Zaskočila jsem ho.

„Promiň. Nenapadlo mě to." Odvětil tišeji a podal mi další sklenici šampaňského. Avšak tu jsem do sebe kopla jako by se jednalo o panák vody z kohoutku a podala si další. Nesmíme se hádat, ne tady.

I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)Wo Geschichten leben. Entdecke jetzt