Don't tell anyone

Naše malé tajemství

Začal jsem se pomalu probírat a jakoby z dálky slyšel pípání nemocničních přístrojů. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, co se stalo. Ztěžka a za doprovodu tichého bručení jsem otevřel oči. „Dobré odpoledne, sluníčko." Šeptla mi žena sklánějící se nade mnou. Musel jsem chvilku zaostřovat, ale nakonec jsem její tvář rozeznal.

„Melisso? Co se stalo?" Zeptal jsem se.

„Přivezli vás v noci, byl jste na tom dost špatně. Tentokrát to nebyly jen bolesti a zvracení, ale i vysoká horečka. Co přesně to způsobilo, zatím nevíme, ale doktoři vám udělají pár testů. Ovšem tentokrát už odsud jen tak neodejdete. Rozhodně ne bez toho, abych si byla jistá, že vás někdo pohlídá." Sdělí mi.

„Takže už o tom všichni ví?" Zajímal jsem se.

„Zatím ne, domluvili jsme se s Lydií, že to prozatím zůstane naše malé tajemství." Odpověděla mi.

„Lydia." Vydechl jsem. Byla tam se mnou. Musím jí to vysvětlit. Pokusil jsem se nadzvednout, ale Melissa mě okamžitě zatlačila zpátky do postele.

„Vy nejste zrovna vzorný pacient." Zpražila mě přísným pohledem.

„Musím jí to vysvětlit." Koukl jsem na ní prosebně.

„To můžete, i když zůstanete ležet. Jen musíte počkat, až se probudí." Usmála se na mě a kývla směrem doprava. Otočil jsem hlavu a na křesle kousek od mé postele spala schoulená Lydia. Její tvář vypadala unaveně a taky trochu ustaraně. „Chtěla s vámi zůstat, tvrdila, že se budete pokoušet z nemocnice určitě odejít." Sdělí mi Melissa, když na ní tázavě pohlédnu.

„Asi mě už zná líp, než jsem si myslel." Pousměju se.

...

Chtěl jsem zůstat vzhůru, než se Lydia probudí, ale únava mě přemohla. Když jsem se znovu probudil, spatřil jsem Lydii, jak hledí zadumaně z okna. „Ahoj krásko." Vydechl jsem ztěžka.

Ona se na mě ihned otočila s naštvaným výrazem. „Jsi neuvěřitelný pitomec." Zafuněla.

„Nejsi první, kdo mi to říká." Pousměju se.

„A lhář." Doplnila a naštvaně našpulila rty.

„Kéž bych alespoň tohle slyšel poprvé, ale opak je pravdou." Přiznám.

„Vyděsils mě." Šeptla a oči se jí zaleskly slzami.

„To jsem opravdu nechtěl. Omlouvám se." Vyslovil jsem ztěžka a následně se rozkašlal a zvedl se do sedu. Měl jsem sucho v ústech.

Lydia ihned přiskočila k mojí posteli a podala mi sklenici s vodou. „Napij se." Řekla tiše a jemně. Jen jsem udělal to, co mi řekla.

„Děkuju." Vydechl jsem potom a s vděčností se jí zadíval do očí.

„Už je to lepší?" Zeptala se mě s takovou něhou. V tu chvíli mi připadala tak křehká.

„Jo, už jo." Pousmál jsem se na ní.

„Zase si lehni, musíš odpočívat." Pousmála se i ona na mě. Poslechl jsem jí a ona mě něžně pohladila po vlasech. Byl to krásný pocit, který jsem už dlouho nezažil. Možná jsem ho nezažil nikdy.

...

Trvalo ještě pár hodin, než doktor dostal moje výsledky nejrůznějších testů, které mi dělali. Celou tu dobu se mnou Lydia zůstala. Nebyl jsem na to zvyklý a tvrdil jsem jí, že to tady zvládnu sám. Jenže ona trvala na svém, že minimálně do výsledků testů se mnou zůstane. Prý hlavně proto, abych jí nic nezatajil a ona si byla jistá, že nemám žádnou pohlavně přenosnou nemoc. Někdy dokázala mít skutečně pěkně uštěpačné poznámky. Ale i přes to všechno jsem byl vlastně rád, že je tady se mnou. „Tak konečně nám dorazili vaše výsledky." Řekl doktor, jen co vstoupil i s Melissou do nemocničního pokoje.