Divoká svoboda

Cesta XLVI. - Nečekané dobrodružství

Fabrizio se nyní vydal na druhou výpravu, což absolutně nečekal. Ačkoliv... Předchozí cesta vyvolená jeho sudbou k sídlu señora Floriána, kam se tenkrát odebral s exorcistou Epifanem, mu totiž na osudové dobrodružství připadala až příliš krátká.

Vzhledem ke skutečnosti, že ostatní, tedy Cassio, Latiffe a Sanchia měli tak dlouhá, třeba i přes celou zem... Nebo během určité, osudem vyvolené mise bylo namísto expedice do dalekých končin nutné překonat sám sebe a proměnit se v nějaké lepší já... Jenže mladičký alchymista snad na svém prvním výjezdu nezažil ani to.

Teprve teď pochopil krátkost předchozího poslání. Nejspíš se jednalo o předstupeň náročnější a nebezpečnější výpravy. Tato skutečnost se však sivookému muži zjevila až nyní.

Jel tedy na svém bílém hřebci Meteoritovi k penzionu Bílé laně podívat se, co se zde událo. Bohužel neznal cestu.

Přestože se nerad vyptával obyčejných lidí, nic jiného právě příliš nezbývalo. Každý však pána v sedle odrazoval. Prý ať si raději zachová život, vážil-li si jej alespoň krapítko.

Leč Fabrizio ničemu nerozuměl. Plachá kobyla ve stáji, než osedlal vlastního hřebce, mu přišla přehnaně přecitlivělá, nežli by ji uposlechl. A přesto tak učinil, riskuje svůj krk pro dobrou věc.

Ovšem si náhle uvědomil, že se v maštalích u vily Čtyř statečných vzpínala Epifanova klisna Evita. Najednou přišel na možnou souvislost a marně se ohlížel po svém příteli. Jenže ho ztratil už doma.

Mamma Mia! zaklel si pod vousy a chytil se za hlavu. Zrovna by svého známého potřeboval! Co kdyby se náhodou v tom hostinci setkal s nějakým nebezpečným démonem? Kdo by jej zde dokázal vyhnat, aby Fabrizio mohl prozkoumat terén?

Jezdec proto zpomalil, pohroužen do přemýšlení. V jedné ruce držel otěže, kdežto v druhé hůl, bez níž kvůli dávno zraněné a nezhojené noze nedokázal chodit. Díval se vzhůru k nebesům, protože se právě chtěl zeptat magických portálů, aby mu napověděly.

Bělouš pak zlostně zaržál a znatelně se polekal, zatímco jej muž uklidňoval.

„Pšt, to nic..." řekl polohlasně, jakmile jeho koně obklopily známé zelené obláčky. „Hodný Meteorito, hodný!"

Oř konečně poslechl. Světlovlásek se poté přivolaných entit ptal, cože se tenkrát u Bílé laně stalo tak hrozného. Ovšem, než stačily odpovědět, zjevil se mezi nimi duch señora Floriána.

Fabrizio na zjevivšího se elegána hleděl v úžasu i překvapením, úlekem otevřel ústa dokořán.

„Dobrý den," pozdravil gentleman a uklonil se před alchymistou. „Určitě jste mě mezi těmi mlhami nečekal, že?"

Oslovený přikývl.

„Bohužel vám musím sdělit smutný, avšak důležitý vzkaz: vaše portály totiž umí vidět jen do přítomnosti a budoucnosti. Vaše cesta však souvisí s minulostí, kterou vy již zřít nedokážete." Zamrkal na muže, k němuž promlouval.

Leč vzápětí posmutněl se slovy: „Možná se teď ptáte sám sebe, kdo dovede hledět do třetí roviny časoprostoru, když ne vy." Na chvíli se odmlčel, načež dopověděl: „Opravdu to chcete vědět? Bohužel nepůjde o pravdu příliš příjemnou..."

Florián Fabriziovi právě uhodil hřebíček na hlavičku.

„S-snad nechcete říct, že..." Náhle se začal třást jak osika. Zároveň měl co dělat, aby nedal najevo svůj vztek. Zlostí zatínal pěsti tak silně, div neměl na dlaních otisky ze zarývajících se nehtů do kůže.