Kdybych si mohl přát jedinou věc - DOKONČENO

Kapitola osmá - Omluva přijata

Byl to zvláštní pocit, mít zpátky svá kopyta i roh, i když pouze ve snu. Procházel se mezi povědomým křovím k pomalu bublajícímu potůčku, o kterém věděl, že chutná úžasně ledově a svěže. Když sklonil hlavu níže, všiml si rosy, která se třpytila na stéblech měkké trávy.

Jeho druh při chůzi na zemi nezanechával stopy, ale i tak věděl, že tady byli nedlouho zpátky. Ještě stále mohl slyšet ozvěnu jejich smíchu ve větru, když naklonil uši k poslouchání. Bylo to tak dlouho, co je viděl naposled. Udělal tedy pár váhavých kroků, ještě stále ne úplně zvyklý na své lehké snové tělo, než se rozeběhl a vesele zařehtal.

Cítil ve hřívě vítr, pod kopyty měkký mech, a užíval si svobodu, kterou mu pohyb dával. Minul povědomý kámen, zabočil doprava, proběhl okolo dalšího křoví, než konečně vykročil na sluncem zatopený palouk.

Tady byli. Třpytící se v jasném denním světle, jejich smích jako cinkot zvonečků nesoucí se vzduchem, jasný a čistý. Tak jiný od všeho lidského. Přizvali jej do jejich středu. Očichávali jej sametovými čumáky, jemně šťouchali hlavami do jeho boků, když se s ním opět seznamovali.

„Zůstaneš?" ptali se. A on chtěl říci ano. Bylo by tak jednoduché vrátit se domů. Svléknout lidskou kůži a nechat je zahojit jeho srdce, dokud by nezapomněl. Ale...

„Nemohu," zavrtěl hlavou. Koukali se na něj obrovskýma modrýma očima, tak nádhernýma a nevinnýma.

„Nemohu, protože jsem žil. Mé srdce se změnilo a už není, jako ta vaše. Je jiné, stvořeno, aby milovalo, bilo a bolelo. Ještě pořád mám tam venku věci, na kterých záleží. Lidi, které bych svým odchodem zranil," řekl, mysl naráz čistou, i když sledoval zmatené tváře ostatních.

Přeci jen, on byl vždy ten zvláštní, i mezi nimi. Zůstat v lese nebylo pro jeho nepokojnou duši možné. A tak se ještě jednou podíval na palouk a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Byl čas se probudit.

...

„Víš, doopravdy jsi nás vyděsil," povzdechl si Vesemir jak se posadil na lůžko vedle Marigolda, konečně měníc nepohodlnou stoličku za matraci, když se bard šoupnul na stranu. Bylo chvilku po obědě. Ciri se právě věnovala fialkovooká čarodějka a ostatní zaklínači trénovali venku, nebo byli roztroušeni po pevnosti, aby se věnovali nikdy nekončícím opravám.

Bard vypadal zdravěji. Nebyl tak nepřítomen a jeho kůži se vracel zdravý odstín, zatímco jídlo, kterým ho krmili, vrátilo alespoň trochu masa na jeho kosti. Po dvou týdnech v posteli byla jeho chodidla zahojená, a kdyby měl boty, již by se zvládl procházet po pevnosti.

„Omlouvám se," hlesl unaveně s pohledem upřeným na kouřící šálek čaje, který svíral v rukou.

„Nikdy mě nenapadlo, že ten bard, který cestoval s Geraltem, bys mohl být ty, víš? Připadá mi to jako včera, co jsme se rozloučili," prohlásil starý vlk, opírající se o rám postele.

„To ano, a dokonce jsi ani moc nezestárnul. Mně zabralo několik let, než mi Geralt řekl dost na to, abych si uvědomil, že onen obávaný přísný Vesemir je vlastně stříbrovlas," přiznal s mírným úsměvem na tváři. Byl skoro stejný jako ten, který nosil před léty.

„Nechápu, proč jsi se mě nikdy nezeptal na jméno," zavrtěl Vesemir hlavou.

„To je asi ten jednorožec ve mně. Jméno pro mě nebylo důležité. Když jsem tě uviděl, v mém srdci jsi se stal stříbrovlasem. V našem lese jména stejně téměř nepoužíváme, jelikož to není potřeba. Po letech v tomto těle chápu, že v lidské společnosti jména fungují jinak. Proto jsem si také vybral nové. Přeci jen, kdybych byl stále Zima, poznal bys mě v okamžiku, kdy by se o mě kdokoliv poprvé zmínil. Ale musím říct, že se to vyplatilo, neznat tvé jméno. Poznat tě tak, jak tě znají tví vlci, než mi to docvaklo," pokrčil rameny a upil čaje.