Zanino snění (jednodílovka)

Zanino snění

 Měla je jako hřebíky. Rovné a silné, že by o ně mohli otupovat nůžky. Spadající po ramenou, roztřepené v koncích. Jako dítě si je nechtěla česat, a tak chodila ostříhaná. Jako dospělá už si o nich mohla rozhodovat sama. Dávala jim volnost a divokost, včesávala do nich samu sebe.

Se svým prvním chlapcem se sešla v sedmnácti. Tajně, aby o tom rodiče nevěděli. Máma by jí hubovala, že s ním šla ven sama. Táta by se vyptával na podrobnosti. Ona si z té schůzky pamatovala především to, jak se k ní ten chlapec sklonil a zašeptal, že krásně voní.

„Po levanduli," řekli oba nastejno a ta souhra je rozesmála. To čichal její šampón přes látku zakrývající Zaninu hlavu.

O pár měsíců později je právě ta stejná vůně fialových kvítků rozdělila. Zana na dívčích záchodech postavila k zrcadlu telefon a zapnula nahrávání. Ve školní uniformě se společně se svými nejbližšími kamarádkami postavila do řady. Všechny svíraly v rukou nůžky. Když se ostří dotklo vlasů a za zvuku připomínajícího párání na zem spadlo pár těch rovných tmavých chuchvalců, před očima jasně viděla své pětileté já. Od breku zarudlý obličej a vzpurný výraz. Maminka jí tenkrát říkala, že z ní i tak bude hezká holčička, a Zana se nechala přesvědčit a vylezla si na kadeřnické křeslo. V ten den pochopila, že i dospělí někdy lžou, aby sami sebe uchránili před křikem, který se spustí, řeknou-li pravdu.

Pevně k sobě stiskla zuby a ustřihla celý cop. Pak ho zvedla a zopakovala jméno, které se neslo celým státem už pár týdnů. Zana až teď našla odvahu. Odvahu ke všemu sbírala vždy pomalu a rozvážně. Vypočítávala rizika. Její rodiče také vypočítávali. Míru svobody, kterou jí dopřáli. A ona jim za to byla vděčná. Proto se i teď, když jí holý krk chladil průvan z prachem ucpané klimatizace, provinile otřásla. 

Měla štěstí. Štěstí v neštěstí, že její pocit nespravedlnosti vždycky směřoval k té vzpomínce, kdy jako neposlušné dítě přišla o vlasy. Směla chodit do školy. Směla si udělat řidičský průkaz. Táta si z ní vždycky utahoval. Škodolibě se radoval z představy, že se jednou bude nad nezodpovědnými studenty pletoucími se před koly na babetách rozčilovat i ona. A nevědomky ji tím utvrzoval v tom, že jí podepíše souhlas s tím, aby směla řídit. Směla se líčit – sem tam trochu rtěnky a třpytivých očních stínů, které používala namísto rozjasňovače. Třpytky pak měla až na bradě. Taky si směla vybrat, za koho se vdá. A ona si ve svých sedmnácti, kdy toho přeci člověk o světě už nemůže vědět víc, namluvila, že si vezme toho chlapce, kterému voněl její levandulový šampón.

V rodinném albu, zastrčenou za fotografií už dávno utracených rodinných psů, nalezla před dvěma lety černobílou fotku babičky. Dvacetileté dívky v kraťoučké sukni a vršku od plavek s potiskem plameňáků. V síťovce nesla dvě skleněné flašky s cocacolou. Kolem očí linky jako Priscilla Presley. Zana nikdy nenosila ani linky, ani dvojdílné plavky. Dokonce ani to psisko si domů přitáhnout nemohla. Psi byli nečistí. Dvojdílné plavky byly nečisté. Asi i ta americká kapitalistická kola byla nečistá. A Zana... Zana teď taky byla nečistá.

I on si to myslel, když kolem něj nakrátko ostříhaná procházela školní chodbou. Nahlas by to neřekl. Raději mlčel. Tiše jí vyčítal, že už si nemůže představovat, jak vypadají její vlasy. Jaké by bylo zabořit do nich prsty. Možná za ně i zatahat. Ve hře, omylem, ve vzteku... Podle práva by měla být mírná. Domácí násilí není násilí. Nanejvýš drobná rozmíška mezi manželi. A manžel má právo být občas mrzutý. Nese veškeré břímě spočívající v uživení rodiny. To se přeci stává...

Zana měla možná trochu jiné představy než ten sedmnáctiletý, už pár týdnů na rozdíl od ní velice uvědomělý hoch. Na popis těch odlišností nemusela plýtvat slovy. Stačila by jediná věta. Lišily se ve všem. Jako by se na té procházce před pár týdny postavili zády k sobě a rozběhli se na opačné strany. Ona běžela do kouře z po domácku vyrobených dýmovnic. On se pohyboval pod blankytným nebem. Ale jako zbabělec se bál hledět před sebe. Díval se vzhůru, k bohatým mužům kázajícím, že si Zana nesmí bez souhlasu otce nebo manžela ani dojít k doktorovi, a jak přitakával, jeho pohled zamířil dolů k nohám, u kterých klečel jako při modlitbě a olizoval jim podrážky.

Jeho otce v práci povýšili. Jejího otce teď s nejvyšší pravděpodobností v práci sesadí. A pak ho třeba napadne, že jí špatně vychoval. Že se dcery vychovávají jinak. Tak, aby nedělaly ostudu. „Budeš první lékařka v rodině," říkával, když viděl dlouhý sloupec pochvalných hodnocení z biologie. Máma na to řekla, že plácá nesmysly. Vždyť který manžel by dovolil, aby jeho žena koukala na nahé lidi, nedejbože se jich dotýkala. Zana tu nebezpečnou superschopnost zvanou snění zdědila po něm. Máma asi nemívala žádné sny. Ani když spala. Ani sny a ani noční můry. Pro ženu se to nehodilo. Na co mít vlastní sny, když může podporovat sny manžela. A taky se nehodilo, aby se vztekala kvůli ustřiženým vlasům. Aspoň to už se Zana odnaučila. I na příjezd členů mravnostní policie čekala v ředitelně s hlavou vztyčenou. Od devíti se mohla vdát, v sedmnácti si nemohla ani v živém přenosu na sociální síti napojená na VPNku ustřihnout vlasy.

Ani neposlouchala, co jí třídní profesor za přítomnosti ředitele sděluje. Vzhlédla k zaprášenému obrazu starého muže se šedivými vousy vévodícímu zdi. Přísně na ní shlížel ze zlatého rámu uprostřed vlhkem opadávající omítky.

Dovnitř vešlo pět mužů v uniformách - příslušníci mravní policie. A ona se při tom pohledu zničehonic rozesmála. Byly jen tři vztekající se středoškolačky a přišlo si pro ně pět ozbrojenců. Jako by se jich báli. Jako by jim mohly nárůst drápy. Nemělo cenu se bránit. Vstala a její oči, vždycky směřující přímo, se ocitly v úrovni na prsou připevněných zlatavých odznáčků.

Co když se unáhlila? Napadlo jí, že o tom možná měla ještě chvíli přemýšlet, než to udělala. Víc si opakovat ty otázky, na které neznala odpověď. Kdy a jestli se zase podívá domů. Kdo zaměstná jejího otce. Jestli ona sama ještě sežene slušné zaměstnání. A jestli ne... Vezme si ji někdo se slušným zaměstnáním?

Ty otázky jako by zodpověděly její první otázku. Právě to, že se na ně sama sebe teď musela ptát, byla odpověď.

Ahoj lidi!

co říct k téhle jednodílovce... Inu... Myslím, že už mě tu pár z Vás zná. Víte, o jaká témata se zajímám a taky znáte mojí feministickou dušičku. Vím, že tenhle "příběh" je lehce abstraktní, že je krátký, že není moc dějový. A ani nebyl zamýšlený jako něco "víc". Narovinu také říkám, že není kritikou náboženství, spíše společnosti. Ale jinak, stejně jako jsem si do něj promítla já své vlastní pocity, si do něj můžete i vy promítnout ty své.

Pokud máte odlišné názory než já, tohle téma vás nezajímá nebo se mu dokonce vyhýbáte, tak je to také v pořádku. Myslím si, že se nemusíme trápit všemi těžkostmi světa a všechno je o prioritách. Já mám jediné téma, od kterého se mi vždycky distancuje opravdu těžko, a to jsou právě ženská práva. A z toho se naopak vždycky ráda vypíšu. 

Pro ty, kdo mě tu sledujete pravidelně: Snad už brzy vyjde další kapitola "Děvčete" a taky další jednodílovka, kterou mám už napsanou, jen netuším, kam jsem ji zašantročila. Ale nebojte, dáme si tak trochu lehčí a romantické, i když melancholické téma (jenom, jestli ji najdu XD). 

TheGirlBehindPages