PYŽÁMKO

„A je tady zase," řekl si malý Robin a snažil se zavřít oči nejpevněji co uměl. Ze strachu se mu však otevíraly každou chvíli znovu a znovu. Důvodem bylo temné šero jeho přes den tak krásného pokoje. Teď bylo ale vše pokroucené a hrůzostrašné. Pohledy do rohů místnosti vtažených do černé tmy, schovávající ohavnou příšeru mu v krku způsobovaly obrovský knedlík, skrz který se dalo sotva dýchat. To byl ale pouze začátek a Robin to dobře věděl. Divné stíny měly tendenci se prodlužovat, zvětšovat, nafukovat ale hlavně přibližovat. Jen v těchto stínech příšera žila. Nakonec se vždy přiblížila až na dotek a poté Robin strachy upadl do spánku, ve kterém měl pouze stejně nepříjemné noční můry.

Stávalo se to vždy stejně. Matka Robina uložila a zhasla lampičku. Odjakživa ji prosil, aby nechávala alespoň malinkaté světlo zapnuté, ona mu však vždy připomněla, že velcí chlapci se přece nebojí tmy. Dala mu polibek na čelo, vyzvala ho ke statečnosti, zhasla a s odchodem za sebou zavřela dveře. V jeho očích se zdála strohou matkou, nervózní a věčně vyčerpanou. Věděl, že jakýkoli jeho prosík je marný. Ať už měl jakékoli přání, bylo vždy zamítnuto. Byla to nejvíce ustrašená matka, kterou kdy viděl. A to mu neustále připomínala, jak má být v noci statečný.

Ve škole nebyl nijak zvlášť výjimečný, i přesto, že byl teprve v první třídě. Ostatní spolužáci dostávali hvězdičky a sluníčka za aktivitu v hodinách, zatímco Robin nesl za první pololetí pouze jednu, za smazání tabule. Jeho učitelka, paní Loffelmannová, poznala pouze, že Robin není živé dítě, myslela, že Robin je pouze docela líný. Vysvětlovala to už nejednou jeho matce, že je třeba dítěti vysvětlovat, jak lenost může ovlivnit jeho budoucí život, a jak je důležité, aby ho vedla k pořádku, kázni a vychování. Robova matka si však obhajovala svou ratolest tak, jak to dělají všechny matky. Je neobyčejně nadaný, potřebuje jen čas, ostatní děti ho nemají rády a že na něj klade moc vysoké nároky.

Kdo ho za neaktivitu a lenost dokázal pokárat, byl jedině otec. Tmavovlasý muž vysokého vzrůstu, ze kterého měl Robin vždy respekt. Jednou dokonce zaslechl rodiče, jak se kvůli němu v obýváku hádají.

„Nemůžeš mu takhle nadávat, René," napadla matka Robinova otce.

„Ty ho akorát rozmazluješ, Ruth! Co z něj asi bude?!" odsekl podrážděně René.

„Ty víš, jak moc je unavený. Nedělej z něj proboha stroj," odvětila Ruth.

„Já že z něj dělám stroj? zařídil jsem, aby si se o něj mohla celé dny starat, aby byl se svou matkou, aby si ho učila, vedla a milovala. Nechápu, proč to tak nemůže být. Teď je čas, aby šel spát abych nemusel poslouchat, jak je ve škole unavený."

V té chvíli už Robin věděl, že musí rychle skočit do postele a dělat, jakože nic. Matka ve vteřině přišla a s prázdným tónem popřála synovi dobrou noc, políbila ho a jako vždy mu vysvětlovala, že má být hlavně statečný a nebát se tmy. To už ale Rob stejně neposlouchal. Drobně zdvihnul koutky rtů, aby mámě na chvilku ukázal, jak je velký hoch a pak předstíraně zavřel oči, jako by byl unavený. Matka bez dalších slov odešla a zavřela dveře. Dál už z obývacího pokoje neslyšel nic. Chvíli se mu zdálo, že přichází únava a skoro by usnul, ale přišla zas. Tentokrát viděl záblesk světla, a tak mžoural do nastávající tmy, bylo to auto, které kolem projelo? Chvilku zrychleně dýchal a snažil se ukočírovat své nekontrolovatelně bijící srdce. Po několika dalších okamžicích ale zase viděl, že se stíny hýbou. Ševelení v jeho uších přece nemohl být vítr. Otevřené okno neměl. Stín se natahoval a Robin se ztrácel v temnotě. Věděl, že příšera se nebezpečně přibližuje. Začal si překrývat hlavu dekou, jen část hlavy a oči pozorovaly tu nestvůru s dechem zatajeným. Takový strach. Bezedný, nekonečný strach mu zapříčinil mžitky před očima a v tu chvíli zase upadl do spánku bezmoci.