Šťastné a vražedné

***

Věnováno The_Forest_Soul a Trnka2, protože bez konverzace s váma by tohle dílo nikdy nevzniklo. (Bacha, je to drsný čtení, radši si k tomu uvařte kakao!)

***

Při své první vraždě měl erekci. Pamatoval si to naprosto přesně. Bylo to velmi nevhodné, styděl se za ni. Stál nad mrtvou matkou a pozoroval napnuté kalhoty. Fascinovalo ho to. Byla to jeho první - vražda i erekce.

Když se na vše díval zpětně, říkal si, jak nudná byla. V podstatě matku jen předávkoval heroinem a pak se díval, jak se dusí zvratky - protože si dal pozor, aby ležela na zádech -, modrá jí hlava, až sebou přestala cukat a bytem se rozlehlo příjemné ticho. Vlastně to nebyl žádný adrenalin. Dokonce i stříkačku držel pomocí jejích prstů, aby se na nic nepřišlo. Záchranku zavolal až po dvaceti minutách a vynaložil veškeré úsilí, aby zněl vyděšeně a na pokraji zhroucení. Povedlo se. Nikola Šťastnová byla prohlášena za mrtvou, příčinou smrti předávkování.

Průběh ho sice nijak nenadchnul, ale důsledky byly fascinující. Již jako malý chlapec byl tichý a věčně skleslý. S ostatními dětmi si příliš nehrál, raději stavěl hrady z písku sám. Ve škole se řadil mezi nejtišší žáky a ani se moc nesnažil. Nikdy nepropadl, ale mnohokrát k tomu měl blízko. Stále se jej však držel splín. V pubertě došel skoro až nesnesitelné úrovně. V patnácti se pokusil o sebevraždu, pořezal se na zápěstích, doteď tam měl dvě ošklivé jizvy. Skončil u dětského psychiatra a nasadili mu medikaci. Ta mu štěstí nepřinesla, pouze jej utlumila, a tak nebyl šťastný, ale ani vyloženě nešťastný. Jen přežíval. Hodně spal, moc nejedl, ale na život už si nesáhl. Matka se mu vysmívala a tvrdila, že nemá žádné skutečné problémy - sama o tom musela vědět dost, protože v drogách se topila už od jeho šesti let. Otec často jezdil na služební cesty a v podstatě nebyl doma, vlastně se mu ani nedivil. Kdo by chtěl být doma s feťačkou a psychicky labilním synem? Veškeré křivdy se v něm ukládaly, pomalu bublaly a čekaly na ten osudný den, kdy je pustí ven.

Čekal dlouho. Až v den osmnáctin, kdy se těšil alespoň na trochu pozornosti, a nedostalo se mu jí - otec již před pěti dny odjel na svou obvyklou pracovní cestu a matka se potulovala venku a spala s kdekým, aby měla peníze na další dávku - se v něm cosi zlomilo. Léky si toho dne nevzal. A nevzal si je ani následující tři dny, kdy čekal, až se alespoň jeden z rodičů vrátí domů. Když se vrátila matka, s čerstvým matrošem, aby se mohla sjet hezky v klidu domova, nadrtil jí do pití asi pět prášků na spaní a čekal na výsledek. Byl rozhodnutý. Když nedostal pozornost přirozeně, vynutí si ji. A ona přišla. Ale až později, až když k nim přijela záchranka, až když se ho ptali, kdy matka přestala dýchat, až když s nimi jel do nemocnice, až když za ním na bílou chodbu přiběhl udýchaný otec a ptal se, co se stalo, až když ho všichni začali litovat a on hraně plakal a hořekoval, že neví, co si počne, až tehdy dostal, co chtěl. Ovšem mnohem dříve, s matčiným posledních výdechem a uklidňujícím tichem, se dostavil jiný pocit, který doposud neznal - čiré štěstí. Zaplavila ho taková euforie, až myslel, že bouchne, roztříští se na milion malých kousků a oni je budou muset sundat ze zdi a dát dohromady, ale on nebude chtít, protože jen takhle byl opravdu šťastný.

Vyhonil si v koupelně a díval se u toho do zrcadla nad umyvadlem a užíval si ten pocit triumfu a vítězství, protože teď konečně všem ukázal. Usmíval se na sebe. Potom si pečlivě omyl ruce, došel do svého pokoje, kde vytáhl knihu z poličky nad stolem, hodil ji na postel a za ní i sluchátka. Následně se vrátil do ložnice, udělal dvacet dřepů, aby se zadýchal, a vytočil záchrannou službu.